Den letní byl, již pozdě srpnový. V útulném parku v klidné zábavě jsme seděli, a nikdo nevšim’ si, jak západ zahořívá v rudé záplavě.
Stůl nesl ještě zbytky svačiny. Kol damy pletly, nejmladší pak z nich cos vyšívala vkusně, spanile, jak jaro vyluzuje květy, kde byl sníh.
Byl hovor o všeličem. Před chvilkou i pražské listy došly plny zpráv, kdo v Sedmihorkách dlí, kdo ženil se, a státník X., jenž rýmu měl, že zas je zdráv.
I bylo řečí, smíchu, otázek, a na chvíli když utich’ rozhovor, tu v klid ten šuměl strom – tak milostně – že řek’ bys: „Tihle zde – toť samý šťastný tvor!“
V tom náhle pronikl k nám divný chřest. „Áh, špačci! Špačci! Honem ke hrázi!“ nám hostitelka velí laskavá, a v úprku i Héro pes nás provází.
Od slunce hořelo vám nebes půl, a v rybníku se zrcadlil ten svět jak velká báj, žár touhy mladistvé, kdy srdcem temně šlehá síla, vášeň, vzlet.
A v modrém nebi drobné obláčky jak ostrovy se skvěly daleké, však s břehy zlatými a přístavy, kde palmy jenom vznášejí se odvěké.
Mněl’s, plameny že mocné šlehají, a srdcem světa pronikal přec klid tak velebný, že rákos nehnul se a do vody a do houští vpouštěl svit.
Teď teprv nad rybníkem černý mrak jsme spatřili se mihotati sem a tam a slyšeli v něm křik a hlomoz, chřest – a níž jak koule druhý mrak se zjevil nám.
To špačků byly roje kulaté, jež v ráz jak mračna ledového ryk se do rákosí hlučně sesuly, že rozhoupalo se, a chvíli zněl tam křik.
A výše vlaštovky zas měly shon a polítavše v rákos vběhly též, tak ticho, že jen třtina zakývla. – A topol v rybníku se shlížel jako věž.
Šum nehnul stéblem. Slunce zapadlo. Jen červánek se díval k rybníku, co rodin spí v něm, kolik set a set, a kolik tisíc švítořivých diblíků.
Dceruška s matkou stály na hrázi, co myslily si, toho pln byl svět; já zahlíd’ jsem, jak krásnou hlavičku máť líbá dcerušce, tu hlavičku jak květ.
Však dcerka vytrhla se z objetí a běžela, jak radost běží, ples, tam k lučinám, jež do daleka šly, a za ní se štěkotem hnal se Héro pes.
Pak slyšeli jsme z dálky její zpěv... Řeč byla o všem. Cvrčci cvrkali, po blízké cestě tvrdé hrčel vůz, bič práskal ve vzduchu, a koně frkali.
O daních, cukru, o vládě a lži, o mladém dorostu šly rozpravy, a jak tak jdeme zvolna po lukách, zapáchla vůně posečené otavy.
Pak o volbách a žurnálech šla řeč, v ten čas že byly pravá otrava, však za těch řečí už se smrákalo, neb dávno vyhasla už rudá záplava.
S kyticí polních květů vrátila se prostovlasá dceruška zas k nám a zticha sobě dopěvovala jakousi šťastnou báj... Šel mlčky každý sám.
V tom šťastný mladík odstoup’ od „starých“ v před k dcerušce – (to duše ohnivý byl skok) – cos šeptá jí – s kyticí ona plaše hrá – a „staří“ volný uvolnili krok...
Ostrovy zlaté zmizely jak sny, mdlým hlavám spánek spěchal na pomoc, jen dlouhý nad západem rděl se pruh, a milo snášela se hebká, sladká noc.
Cookies on Poetry Cove