Ve včelíně nebes
měsíčný úl velký,
vyletují z něho
zlaté bzučné včelky.
To je šumů, zvuků,
jak by harfa zněla,
křidélkem tam lesklým
brnká bzučná včela.
Ve vzduchu však jasném
co se bělá, míhá?
Od země to zástup
andělů se zdvihá.
Ve velkém jak blankyt
nesou prostěradle
spoustu uschlých poupat,
samy růže svadlé.
Samy svadlé růže –
bolesť, lidské žaly,
aby těžké hlavy
sladko usínaly.
To už nebe plno
svadlých je as květů,
andělé však nosí
v neustálém letu.
Průsvitavá mlha
zem už v náruč jímá,
bez bolesti člověk
ve snu lehkém dřímá.
Rosa padá k zemi,
kolem ticho svaté –
ve včelíně nebes
bzučí včelky zlaté.