„A ty naše hory,
Bože, to sú hory!
Na nich prozpěvujú
archandělské sbory.
Ach, dyby to byly
archandělské kůry,
věru že by nebe
protrhlo se s hůry.
A to tam slunečka
samým smíchem svítí:
děvčata slunečka
zpívajú jak kvítí.
Tak by nezazpíval
skřivan ani kosi,
když už vypil z rána
sto kalíšků rosy.
Tak žádný pan rechtor
zpívať nenaučil,
dyby svoje husle.
tisíc let byl mučil.
A mě moja milá
už tak učí zpívať,
dyž mi na srdečku
večír dá se zhřívať.
To mi předzpěvujú
všeckých svatých sbory,
a dyž od ní vyjdu,
zpívajú mi hory.
Hory naše, hory,
co ste vy za hory!
Do samého nebe
pnú se vaše jedle,
pnú se vaše bory!“