Pod vonnou jedlí
oči mé shledly,
jak si dvě sykorky
na větve sedly.
Volaly, pěly,
co duše měly,
z hnízda k nim prázdného
libánky zřely.
Hnul vítr vlasy –
a vábné kvasy
do hnízda vloudily
sykorčí hlasy.
Co že to vlétlo?
Blaho že zkvetlo?
Podivno, jak to jen
hlavu mi spletlo!