Jak jsi mládo, nebe,
jaký to v tobě ruch!
Jak plno zápalů, vzletů
a plno tvořících se světů,
jak ohnivý v tobě duch!
Jak jsi šťastno, nebe,
co v tobě krásy jest!
Tak prosto všednosti, hněvu
a plno vznešeného zpěvu,
snů nejblažších – samých hvězd!
Jak jsi hrdo, nebe,
co jaré síly máš!
Jak cítíš dusnotu v těle,
hned zplna vybouříš se směle
a duhu pak rozpínáš!
Co, mé srdce, pláčeš?
Snad v bujném rozruchu
jsi chtělo býti vším dechem
hvězdného ruchu toho echem
jak skřivani ve vzduchu?
Nebesa, ach, tvůrčí,
ne za klid prosím vás:
jen hluku života, ruchu,
mně proudivého dejte vzduchu,
ať pálí tam žár neb mráz!
Z toho mládí svého
jen drobet nechte mi:
těch jasných zápalů, vzletů,
těch vznešených a prostých vznětů,
bych sil je po zemi!