Už velkoměstský prach jsem setřásl, v němž na povrch dost leskle, usměvavě, však uvnitř neradostně prožíváme svůj život nedlouhý. Ač známe se,
přec téměř cizí k sobě všichni jsme a nedůvěry plni. Nejiskřiv je život náš a slabé resonance. Je těžkopádno veselí, ba tluk
i kladiv našich temně hlaholí a tlumeně – bez jasu zpěvného. (A jaké štěstí, že nás dílna volá!) Ač k přírodě se stále vracíme,
v tom nejméně už jsme ji vystihli, že bychom jarem honosit se mohli, než k plodům dojde čas už střízlivý. Přec i ta hruška v poli širokém
a každý šípek v prachu u cesty – nemluvě o lukách a sadech všech a pozlacených březích potoka – se k jaru nejvnadněji vyšňoří,
sám lesk a vzlet a ztepilost a smích, v přepychu nejněžnější vkus, tvar nejkrasší a vůně nejlibější, a sama veselost, tak čistá, nebeská,
o niž my, lidé, jsme tu zkráceni. Či vyděděni snad? Či odučeni? Jest jednotvárný tok dní našich ranních, v něm vznešenosti zrcadlí se málo.
Ač roste celek náš – svou přirozenou a mladou silou – přece bujněji by rozrůstal se, kdyby slabošstva v nás vředy nevězely zděděné,
žel, z krve nakažené zotročením, již vyčistí věk příští, zdravější. Jda necítíváš jásotu svých očí, jímž duše směje se, když před sebou
zří lesk a krásu lidské důstojnosti (jež hloub je ukryta než v zlatých límcích). Té nepocítíš rozkoše, jak zde, sněm bohatýrů lesních vida kolem,
tak klidných k úsměvu Caesara Slunce i k bouři hromů všech... Ó, vítej, vítej mi, horská vláho, klenbo přesmělá a stinná, sem tam zlacená jen svitem
slunečním, tajemství tvé zvídajícím, by jeho tajemnost jen ještě zvýšil! Okřívám vámi, vůní sílící, trav svěžestí, prudkostí bystřiny,
much bzukotem, kukáním zezulčiným a titikáním, štirlitáním ptactva a přemilostným nakukováním líbezně rozmodralé oblohy
prořidlým haluzím. Co krásy tu! Co veleby a v pestrotě co ladu! A přece tesknota mým srdcem proniká, prach velkoměstský přec jsem nesetřásl.
Jak kouř z oltáře Kainova – po zemi se mysl naše plazí pochmurná, a přece ku nebesům plápolat by měla jako oběť Abelova.
Jsme děti doby své, jež vychytralý zdědila rozum, srdce povyprahlé; neb v závěti, tak umně sepsané, v níž sílu nádhernou až uložil
duch doby předešlé, je mezera, nad níž se duše mnohým zaráží: na lásku zapomněli, jež jest Bůh. Toť mezera. A najít ve vlastním
ho srdci těžko! Kdo ho hledá tam? Tak přetěžky jsou věci nejprostší. I plno trpkosti je ve světě a tísně dusivé, i prcháš rád
před zištným stem, zpýchlým, plazivým, ač k němu lneš svým srdcem veškerým.
Cookies on Poetry Cove