Bude svatba, bude
siroty ach, chudé.
Rodiče už oba
jsou u Pána Boha.
A máť její kráčí
v usedavém pláči,
kleká v žalu mnohém
před samým už Bohem:
„Shlídni, Bože, shlídni,
pusť mne na svět bídný!
Mám tam dceru chudou,
vdávat mi ji budou.
Nemá věna ani,
ani požehnání.“
Kristus povídá jí:
„Zůstaň, ženo, v ráji!
A já tam sám za ní
půjdu za svítání,
dám jim požehnání.
Posílím jim srdce,
dám jim pevné ruce,
jim i jejich dětem,
by šli šťastni světem.
Posvětím je láskou,
tvou mateřskou láskou.“