SUDIČKA.

„K synům královským a mezi bohatýry, u pramenů žití na stráži co stojí, povím tobě cestu“ – hora duši mojí šumívala mladé, plné velké víry.

„Zem obchází stráž ta vznešená a tichá, by zlá ruka, noha nezkalila pramen; meč jich – jazyk pravdy, oko – nebes plamen, mládne zem jich krokem, svobodněji dýchá.“

Nebyla to hora, Sudička to byla, k synům královským a mezi bohatýry kázala mi jíti, k mužům velké víry, v purpur nadšení jež láska zahalila.

„Půjdeš světem – slyšíš? – světem millionů, kteří na líc, na rub kladou zemskou hrudu, by z ní kousek žití vydobyli v trudu. Zastav se a nachyl srdce k jejich stonu!

Půjdeš světem – slyšíš? Nabízet se budou vůdci tobě, budou vnucovat svá hesla, křičíc: ,Není vesel nad má pravá vesla!‘ ty však dále půjdeš, třeba lát ti budou!

Projdeš města divná, uvidíš, co šašků masku nadčlověka v tvář si drze tlačí, a on do tajemství vhlednuv, z šera kráčí k světlu sám, neb svět chce tam těch jenom frašku.

Vzpřímíš se a dál, byť nebylo to svůdné. Půjdeš dále světem – nedej se jím másti! – světem otylců, co z vlasti chtí jen krásti. Nemluv k nim a ruky netiskni jim zrůdné!

Půjdeš dále světem – světem pyšných chrámů, v nich jsou kněží, lidé, Boha však v nich není; uvidíš, jak od msty ústa se jim pění. Vyhni se jim! Duši do čistších voď chrámů!

Do vyšší též krásy! Loučící se hvězdy, pukající poupě pěšinu k ní značí duši otevřené; ne ti prodavači, co svůj krám jí plní, ne tou pravou vezdy.

Kde že cíl tvůj, ptáš se? Devatery hory, devatery řeky přejde krok tvůj skorý, až pak přijdeš k moři. Převozník tam dřímá; vyvolen-lis, vzbudíš očima ho svýma.

,Vítej, poutníče!‘ se zrak mu rozesvítí. ,Vstup a vesluj pevně, neboť moře hněvné! Vyvolen-lis ale, uzříš břehy zpěvné, dojdeš k bohatýrům u pramenů žití.‘

Nahlédneš i do nich. Hlava zatočí se divem, co je krásy v čistých zřídlech žití; vírou v ráj se zrak tvůj, duše tvoje vznítí, vejde radost do ní, láskou rozední se.

Ty se lekáš? Toneš v pochybnosti matné? Osamocení se bojíš, zoufalosti? Ó, pak jdi jen k stádu, ohryzuj s ním kosti, s vlky vyj, ploď syny v drzosti jen statné!

Ale nehleď k slunci, na květ nepozírej, nekruť okem lživým, přetvářko ty lichá, ucpi srdce, ret ať touhou nezavzdychá, jez a pij a spi a tučni – zvolna zmírej!“