Studánka v horách se skrývá,
samé jen perly veliké zpívá,
zářivé jako ti snové, co chvatem,
odění bělostí mráčků a zlatem,
nad ní tam plují v blankytné říše
tak vesele, volně a tiše.
A jak své perly zářivé zpívá,
slyším – to pohádku studánka snívá
o šťastných srdcích, perly jež rodí,
ve kterých myšlenky ve zlatě chodí,
cit každý je radostný, purpurněkřídlý,
a jež kdes daleko, daleko sídlí.
A nad tou studánkou orel se krouží
šíře a šíř – hoře dech se až ouží,
a v svatém tichu zadumlé hory
veliké písně ohlas zní chorý:
orlí to písně svobody hrdé,
co plá kdes daleko od země tvrdé.
A přišel mládec, hruď – tvůrčí tíseň,
uslyšel orla, studánčí píseň –
„A já tam půjdu pro šťastné sémě
a já ho naseju do naší země!
A já si připášu k boku meč bleskný,
svobodu přivedu ve kraj náš teskný!“
Veverka na větvi, na kmeni žluna
s údivem dlouhým prohlíží juna;
hora se zachvěla blahem a bolem,
studánka perlami zastříkla kolem,
jak by kdos prudko kol boku ji stiskl.
„Slyšel jsem dobře?“ – svět z dálky si stýskl.
Neb na něm Mamon obrovský seděl,
kruh ledu věčného z očí mu hleděl,
laloky tučné mu visely z tváře,
dokola něho ze zlata záře,
u trůnu pěvci – víno a růže,
a pod ním Volnost místo lví kůže.
„A já tam půjdu pro šťastné sémě
a já ho naseju do naší země!
A já si připášu k boku meč bleskný,
svobodu přivedu ve kraj náš teskný!“
volání slyším – srdce mi zrývá,
a perly zářivé studánka zpívá.