Pozdní večer. Právě akáty kvetly,
vůní plnily vzduch teplý, třpytivý, světlý.
Měsíc svítil. V jeho stříbřitém jase
Praha kmitala, ba v bájné vzrůstala kráse.
Hučel jez a hučel sílu, ne stony.
V řece ostrovy – jak varhan hluboké tóny.
S plachým srdcem podél řeky jsem chodil,
hučel v něm též jez, dav snů jím třpytný se brodil.
Jasní byli, svatí byli to reci –
divně na mostě se na mne dívali světci.
Zlaté štíty měli, hořící v jase;
jeli v rodný kraj se službou zasvětit Kráse.
Zlaté štíty měli, hořící rudě;
jeli v rodný kraj, kde Volnost vězněna v bludě.
Zlaté štíty měli, růžové pásky;
jeli v rodný kraj si kvítko utrhnout Lásky.
Půlnoc. Doma okna otvírám – znějí
sladké tóny mně vstříc – – v Kinské slavíci pějí.
Pěli slavně, v slastném jásotu pěli;
na sad vysoko v šíř tluk se rozlíval vřelý.
Lily v šíř se tluky, v bezmeznou dáli;
v tichu nočním se jich vlny zářiti zdály.
Ty jak vlny, ty jak sloupoví plály,
ohňů sloupoví, v němž obět lásce se pálí.
Půlnoc byla; v Kinské slavíci pěli;
hvězdy v přestávkách jim potlesk jiskřily smělý.
Zalit lunou sad též naslouchal němý,
stíny vzdychaly jen v něm, jak táhly se zemí.
Naslouchal v mé duši sad také světlý,
také v něm právě teď vonné akáty kvetly.
Také jím teď dlouhé stíny se chvěly;
touha vrhala je, až jak smrky se tměly.