Prší, prší zticha, hustě,
sedlák bohu vzdává dík –
milý bože, takým deštěm
chtěl bych býti okamžik.
Nad postýlku bych se spustil,
byl by ze mne hospodář! –
zticha – sladce, hustě – žhavě
milé své bych líbal tvář.
A ona by šepotala
jako růže povesní:
Ševel, ševel, dešti drobný,
vždyť se při tom dobře sní!