PROCESSÍ.

„A co to tak hučí, hraje, zpívá, zvučí nad pole a lesy? U velebné kráse

vzduchem rozléhá se?“ „Jdou tam ve processí lidé v bílém šatě, opat ve ornátě.

Korouhvičky rudé, hudba hlučně hude, horou zní to všude: Maria!“

„A co vidíš více?“ „Panny nesou svíce a na hlavách vínky z čerstvé rozmarýnky.

Ze tmavého lesa jejich svíce hoří, jako hvězdy v moři.“ „A co slyšíš zpívat,

jak jim srdce plesá vzhůru na nebesa?“ „Já jich slyším zpívat: S andělskými kůry

přes mračna a chmury prozpěvujem sladce Tobě, Boží matce. Já jich slyším vzdychat:

Nedej zahynouti na zemské nám pouti! Kapkou ptáky zpojíš, rány naše zhojíš.

Já jich slyším vzlykat: Zachraň naše děti, až budeme tleti! Kůrku dej jim tvrdou,

nedej umřít hlady; ony zpívat budou modlitbu Ti rády – Maria!“

„A co vidíš více, pověz, moje dítě!“ „Vidím na blankytě sloupy jasné záře

jako u oltáře.“ „A v ní, moje dítě, jaké jiskry hrají, že se otvírají

moje oči slepé? Štípá to v nich, tepe, tak je bělmo stiská, jak když v noci blýská.“

„Duše moje shlídla andělská už křídla; září pod oblohu, div že hledět mohu.

Na sta jich, ba více. Jejich jasné líce tak se divně lesknou, píseň pějí tesknou.

A v tom jejich kruhu jak by rozpial duhu. Klekněte, staříčku, obnažte hlavičku!

To je Boží matka a tvář Jezulátka. K nám se ona dívá, a kůr anděl zpívá,

křídloma jen třepou nad hlavou vám slepou. Staříčku můj, vemte husle javorové,

natáhněte struny písně na žalmové. Ony budou vzývat a já budu zpívat,

a poutníci boží po dárku nám složí.“ A to zezulka tak žalostivě kuká,

jak z těch huslí bolest uzavřená puká. A to vlaštovky tak v dešti z hnízda hledí,

jak tu se staříčkem chlapec zpívá bledý. „Křížem ruce kladem, nedej umřít hladem!

Otec, matka v hrobě, sirotou to robě; se mnou mře tu v poli o žebrácké holi.“

„Poutníčkům ty řekni, dar ať nesou řadem, že se třesu hladem. A co dají chlebem,

nahraď jim to nebem!“ »A ty synečku, její kvítečku, co napájíš klasy,

ptáčkům chystáš kvasy, vyslyš naše hlasy!« A co to tak hučí, hraje, zpívá, zvučí

nad pole a lesy? U velebné kráse vzduchem rozléhá se? Jdou tam ve processí

lidé v bílém šatě, opat ve ornátě. Korouhvičky rudé, hudba hlučně hude,

horou zní to všude: „Maria!“ Dítky – rosa ranní, dívky – hvězdy ranní,

matky u pokoře, plny lásky, hoře; mládenci pak bledí štíhlé nesou palmy,

prozpěvují žalmy, a za nimi šedí sami kmeti vážní jako vůdci strážní.

Prozpěvují jdouce horou po palouce. Slyšet, jak jim v zemi vyzvánějí všemi.

A kam se to hrnou? Ke starci se hrnou pod holou tam lipou a dukáty zlaté

do klobouka sypou. Radostí se třesou husle javorové, jak ti poutníčkové

tolik darů nesou. Ony se veselí, výskají a pějí, jak když se skřivánci

rosou napájejí. A už z toho zlata vystavěl bys horu s kostelíčkem na ní

ze zlatého kovu. A ještě by ulít zvony tři se daly, co by tam s té hory

slavně vyhrávaly. Jdou a pějí sbory, jak by rostly z hory, ke starci se hrnou

pod holou tam lipou a dukáty zlaté do klobouka sypou. Kvílí husle prudce.

Na dědovy ruce přivinulo dítě hlavičku jak z ledu, a rty jako z medu

zticha dopěvují notu allelují. Ajhle, modrá hora rozstoupla se zhora

a ti poutníčkové, jak by spadli v moře, zmizeli v té hoře. Smyčec ještě smýknul,

dětský hlásek vzlýknul, staříčkova hlava schýlila se k děcku – už si dozpívali

svoji lásku všecku. Ze samého nebe poutníci to milí zvát je sestoupili

ku hostině věčné, k písni nekonečné. Kolkolem svět němý. Nad podzimní zemí

vítr ostře šustí, plodu nedá růsti, chladný je a pustý.