Ó paní! O struny mé duše tluče ještě ozvěna Tvé písně. Zřím, jak velké oči září
nadšením a v růžné tváři jak Ti plane za úsměvu třepetavý oheň zpěvu. Slyším, nebes do náruče
skřivanů jak houfec ruče s úst Tvých vzlétl, písní zvuče líbeznou; jak deštík květů, svěžích poupat v šumném letu
rozsypal se se Tvých retů. Zřím, jak bílé ruce Tvoje budily mé nepokoje, když jak vlnky přes kamení,
když jak motýl po lupení, jak vlaštovky pod nebesy rozhnaly se na klavesy. Zdálo se mi, že tu děvu,
za niž jsi Ty právě pěla, u moře zřím zamyšlenu, ana vzývá archanděla, ať ten koráb rukou střeží,
který s jejím druhem běží, by nevrazil v skalní stěnu. Zdálo se mi: ranním vzduchem výstřel zahřměl – s temným ruchem
připlul koráb. A na břehu zřím, jak děva v rychlém běhu na palubu chvatem letí, druhu padá do objetí.
Málem byl bych sepjal ruce a s akkordy Tvého zpěvu rozletěl se do snů říše, rozmodlil se v duchu tiše,
jak se modlí za úlevu. Sám jsem dumal: na pobřeží bezměrného že dlím moře, od rána až k noční zoře
vstříc že pouštím mysl svěží ověnčené zlaté lodi, stříbrná již řídí vesla, jež jak anděl v tůň se snesla,
labutí se mořem brodí, by mně milou družku nesla. Touha moje – nebe hvězdné sklonila se ponad moře
do daleka, nekonečna, jak ta bílá cesta mléčná. Však to moře v hloubi bezdné rozbouřilo snící vlny,
které v jícen hrůzyplný shlcovaly jedna druhou – a to byli moji snové, co se ránem v záři nové
luzně rodí a už zítra musí vymříť z mého nitra. Dávno ztichla báj Tvé písně, mou však hlavou dále táhla,
do strun mojí duše sáhla, až tesknými tóny zněla elegie Israfela...
Cookies on Poetry Cove