K hoře kráčí průvod zbožný.
– les se zachvívá –
plným srdcem prozpěvuje:
Pano Maria!
Samoten v ranním poli
zpíval jsem si já:
Nad chýžkou trůň mojí lásky,
Panno Maria!
Stříbrný spusť na ni závoj
zlatých, sladkých snů,
jako spouštíš hvězdnou báni
ke mořskému dnu.
Nahraď, v čem nám prostor brání,
svět ach, daleký:
nechť se aspoň ve snu luzném
líbáme až na věky.
Nechť si ve snu ssajem ze rtů
vroucí duši svou,
jsme dva květy, které práhnou
po rose, až mrou.
Vyslyš mile, milostivě
píseň za lásku,
uvijem Ti do kapličky
věnec k obrázku.
Ó už vidím, jak mé děvče
kvítka zalívá,
a už Tobě napřed zpívám,
Panno Maria!