Mrak vyvalil se černý,
uprchla luna spanilá,
a daleko do nebes háje
zaběhly hvězdy až nad prahy ráje,
ční maják jen klidně výš
a do tmy plá jak kříž.
A vlny úpí, ječí,
hvízdají, lámou se a vrou
a v tlumeném, příšerném běhu
jak hladem hnány derou se k břehu,
jak dravci když tlukou v mříž –
a maják plá jak kříž.
Již hrom tam v dálce duní,
blankyt jak v černém brnění,
jak démon to na pekel oři,
hněvivé blesky z očí mu hoří,
lpí na vzduchu dusná tíž –
a maják plá jak kříž.
V tom světélko zřím malé,
bludičku mořem míhavou,
a v světle, jež maják v tůň hází,
vidím, jak loď se veliká plazí,
kams v dalekou plujíc říš –
a maják plá jak kříž.
Ve stínu majákově
ztrnulý seděl jsem a zřel
v tu loď plnou životů, cílů,
hrom slyše dálný, vichřice sílu,
vln zběsilou vida říš,
však maják též jak kříž.
A rychle duch můj přised’
k stožáru na cizí tu loď;
plul, nevěda, k jakým to zemím,
s těmi, co s nitrem od pochyb němým
jdou pro štěstí v dálnou říš –
a maják plál jak kříž.