V zahradě ležím,
včelín kde bzučí,
květem kde svěžím
větev se kryje
do melodie.
Šumějí jedle,
pohádka živá,
a sedě v sedle
na vraném koni
pohůnek zpívá,
píseň jen zvoní.
Pluh zvolna hrouží
sedlák v zem tvrdou,
po žni už touží;
a vraník frčí,
šíj vzpíná hrdou,
sedlák však mlčí.
O žita ceně,
o požehnání,
z květného luhu
starost se shání
nad ním tu k pluhu.
Jak řinčí kosy,
blýskaví hadi,
děvečky bosy
jak na otepi
i chlapci mladí
zanotí cepy.
„Vjó! vraný koni!“
radostně volá –
vesele zvoní
píseň v to vroucí,
již pěje zdola
dívčina žnoucí.
Za zpěvu nůši
nažala v krátce,
s planoucí duší
hoch přilít’ včelkou
pomoc jí sladce
s nůší vstát velkou.
Jak hlemýžď s budkou
k dědině kráčí,
a za ní s prudkou
hoch zapěl touhou
zpěv medu sladší
s ozvěnou dlouhou. –
Červené kravky
s vozíkem jedou.
Hrsť svěží travky
žvýkají vážně,
po boku vedou
telátko strážně.
Jak bujně běží,
škubá si trávy!
Teď v potok svěží
vběhlo a pije.
Pijou i krávy,
vztahují šíje.
Jak páchnou hvozdy,
jedlové hory!
Slyším i drozdy.
S křikem se honí
kol vrabců sbory.
Vzduch jarem voní.
Hlas volá čísi –
List rosa koupá,
na stéblech visí
perličky zlaté,
a tiše vstoupá
výš slunce svaté.