Jak to svírá a zas hřeje,
pročítám-li naše děje!
Od Cyrila, Metoděje
bez krve a mučení
jde to sladké učení,
jde ta vůně lip
přes bouře a vzteky chyb,
přes chytrácký vtip;
jde to vyšší snažení,
by ten květ všech učení
nejčistším vždy zůstával,
med léčivý vydával.
Z lip těch drobné zlaté včely
ssály, ssály, roznášely
po sta dlouhých let
až do samot med,
a když slepá lidská zloba
kácí lípy ze surova,
chtěla všechny vykácet,
nedaly se, rostly znova,
rostly, kvetly na med znova,
rostou, kvetou teď,
nikdy naposled –
požehnaný svět.