Na valašských horách, plných lahody, ale také žaloby, rozpovídal se mi pasekář, zdravý ještě muž a otec, hospodář.
Zrovna tehdy zazrávaly jahody. „Víte, jináč sa to píše, jináč žije. Dávno už nás učí Bible sama, že tu rodina sme jedna od Adama;
tvrdí prý i věda, farář ve vsi kázal, ale dopodrobna to tam nedokázal, my Evropští s Asijskými před věkem že prý mluvili jsme stejným jazykem
a že vlastně bratry sme a sestrami a že Hospodin je jeden nad námi. Ale je to všecko enem na papíře. Jináč sa to píše, jináč sa to žije.
V životě sme přeca horší než to zvíře. Hleďte, zas už sa to všady plaší, chystá prý sa k vojně, zas už straší. Proč? Zač? Cožpak ubližujem kemu?
Bereme mu co a přidáváme k svému? Jak v tým Španihelsku? Tam co slyša vidím, za to sa já, jak su Valach, stydím. Není možná, každý vám tu řekne z obce,
aby na našem sa pásly cizí ovce a my spásali zas cizí kopce. My, co oráme a sejeme a žneme, my sa se súsedy přeca dohodneme.
Dohodnú sa, víte, i ti fabričtí, lid, jak my sme, dělný, nikdy nelidští. Kdo sa nedohodne, snáď až do skonání, to sú páni.
Páni odjakživa měli rádi honby. Jenže na zvěř neházali nikdy bomby; to až teprú dnes jich hážú na lidi, a ani sa trochu za to nestydí.
Jak to srovnať? Ježíše ctiť v kostele, a na lidi bomby házať vesele? A dyž oni hážú, musíme i my zásobiť sa dobře na ty hostiny.
Na nás bomby, na lid zdravý, dělný! A co dělať? Rozkaz viditelný: Vpadne-li k nám s vojskem Herodes, tož sa přeca musí brániť i ten pes.
Kdy sa z teho bezbožného krúžka dostaneme? To je těžká zkúška. Myslím, lepší nastane snáď živobytí, až víc budú rozhodovať pracovití.
Co říkáte vy?“ I řekl jsem: „To, co vy.“
Cookies on Poetry Cove