Ne nadarmo jest verš můj slepým guslarem,
jenž do strun tluče u pochmurné brány,
nevěda, zda zvuk jeho k srdcím doletí,
já styděl bych se ukázať své rány,
kdyby ten verš můj nebyl echem století.
Ty proudy slz a mraky vzdechů tlumených,
mozolné ruce ku modlitbě spjaté,
jež od dětství jsem vídal, slýchal ztrnulý,
ty ladily mé struny tisíckráte,
a s jejich slzami se moje hrnuly.
A jako vichřice, jež duby stoleté
jen hravě trhá z kořen, růžné zkalí jitro,
ulehla bída lidská do vnitř prsou mých,
a jejím vzdechům zvyklo mladé moje nitro,
jak starý prales uvykl řvu dravců zlých.