Jak labutí bílé mračno, jako oddech dumné hory, a zas jak roj zlatých včelek v bzučném letu tichým lesem;
jak matčino kolébání hostýnských mně hra zní zvonů, a já ležím na temeni, poslouchám a sotva dýchám.
Jako teplo drahých prsou, matčiných jak hebkosť loktů, jako její horké slzy, jako její teskné štkání,
jako její požehnání, jako její dlouhé listy, jež mi psala do ciziny, jak ta radosť při shledání:
Hostýnských mně hra zní zvonů, a já ležím na temeni, poslouchám a sotva dýchám, neb mi srdce puknouti chce.
Ó ty zvony! Vedle mléka mateřského kojily mě mluvou svojí sladkovábnou, kolébaly duši moji.
Na perutích andělských ji uspávaly do snů luzných, vykládaly divné báje – po letech dnes zas je slyším.
Zdá se mi tu, že v té hoře, že tam v zemi přehluboko zakleto na věky věků zapadlo se velké město.
Velké město se stem věží, se stem chrámů zlatých bání, a že ze všech těchto chrámů vyzvánějí všemi zvony.
Vidím, jak se velké slunce, žhavé slunce zvolna sklání nad to město stověžaté za hlaholu všechněch zvonů.
Vidím, jak se bílé hvězdy převysoko nad ním lesknou, v měsíci jak ke hře zvonů na harfu král David hraje.
Slyšel jsem, jak by kdo šeptal: „Hle, toť říše budoucnosti! Napni rámě, kladivo chyť, zakletou k ní hledej bránu!“
Dávno umlk’ chorál zvonů, a já ležel bez pohnutí dívaje se do oblohy na míhavé moře jisker.
Zdravé tváře, jiskry v očích. Morava se na mne smála, modrá báň ji nebes jasných do kolébky právě kladla.
Do kolébky čerstvých lesů, do peřinky luhů květných přepásané povijákem stříbrolesklých řek a říček.
Nad kolébkou čtverák větřík rukou tleskal, skákal, pískal, a to dítě smálo se mu, až mu z očí slzy tekly.
A báň nebes též se smála: „Chlapec zdráv je jako ryba, roste věru jako z vody, kde jen se to na něm béře?
Vždyť ho plna kolébka jest! Musí se už chůzi učiť, pevné chůzi, hlavu vzhůru a vždy ruce obě volny!“
A když jsem se s hory díval na to dítě zdravých oudů, rozhučely zas se zvony, divoko a žalostivě:
„Bývaly dřív slavné časy, chodíval sem zástup mužů statečných a hrdých zraků – vzdávaly jim ženy úctu.
Jako orlů smělý houfec válčili zde v krutém boji, v ruce meč a ret pln vzdoru umírali za svobodu.
Malicherné, bídné časy! Zas sem chodí zástup mužů, davy žen a jejich dětí, kupují však jenom perník.
Cukrovinky nosí z pouti, perníkové srdce, šavle, harmoniky, trubky z dřeva, růžence též klokočové.
Neříkají dětem více: „Dítě, víš, čí krev tu tekla?“ Srdce snad jim spráchnivělo, že tak málo žene květů.“
Tak se zvony rozhučely divoko a žalostivě, a ta jejich velká srdce zoufale se třásla hněvem.
Hněvem prudkým, hořkou žlučí, slzami, jež lítosť rodí, jak tu spjato mužů rámě, hrdosti že ret jich nezná.
Jak proud vichrů temnou horou, jako mračno blízké bouře hučely ty hněvné zvony, a já cítil blesk jich šlehať.
Cookies on Poetry Cove