Na Hostýně stará jedle,
pod obrázkem svíčku:
Matka boží s Jezulátkem
stojí na měsíčku.
Na měsíčku v první čtvrti,
jako v zlatém člunku,
hází blesky na Tatary,
na zlou hraje strunku.
Ba i ručka Ježíškova
na tatarské synky
sype blesky, jak by rybkám
chutné odrobinky.
Hoří stany, Tatar zmaten
pod koněm se válí –
ale dole pod obrázkem
věneček je malý.
A níž na pni samá kytka
z polního je kvítí,
jedna výše, druhá níže,
a každá jen svítí.
Tam ta vyšší tak vysoko,
co by hocha zlíbal,
a ta nižší – co by hravě
k děťátku se shýbal.
Však ta kvítka vykládají,
kdo je věšel tady,
že dřív prosil za milého,
pak za dorost mladý.
Šel jsem kolem a hned s chutí
„Matko drahá, nuže,
splň jich prosbu,“ modlil jsem se,
„dej jim dobré muže!
Pravé muže, neb těch jiných
bez toho je dosti,
a přidej jim andělíčků
bujných ku radosti!
Nechať rodí, odchovají
silná pokolení,
bez toho těch ponížených
je až k omrzení!“