Tys říkala mi vždycky:
„Já ráda snesu žal,
jen kdyby tobě jednou
bůh milý štěstí dal!“
A od té chvíle smutné
let mnoho prchlo v dál,
tak mnohá bolesť přešla,
zbyl mnohý ještě žal.
Ty tážeš se mě vždycky:
„No, jak se, hochu, máš?“
A já Ti musím lháti:
„Tvůj splněn otčenáš.“
A při tom oko Tvoje
se slzou zalije,
a dojata pak šeptáš:
„Vždyť pán bůh dobrý je!“