Máj hýří, plnoletí slaví, v kalíšky leje vonné šťávy. Horskými nad údolím vraty už Měsíc vyplul bledězlatý.
Zří – dědiny spí jako dudci, co sad však – ženichové prudcí a nevěsty běloučké, cudné, a ovzduší omamné, svůdné.
Zavrzla vrátka. Plaše vchází, v sad plaše se mladá dívka plazí. A pod rozkvetlou jabloní k živůtku hlavu nakloní,
do bílé ruky hlava upadla, jak od vůně by lilje uvadla. A jak své oči k zemi upírala, zástěrkou modrou si je utírala.
„Jak vše tu v květu, plno vůně! Co do vůně, když srdce stůně! Říkával Jiřík: ,Dočkej času, až zrno bude v zlatém klasu,
až jabloň bude v plném máji, jablíčkům líčka zčervenají!’ A dvakrát jsme už sežali, jablka dvakrát sčesali,
jich jako hroznů všude bylo, tak nebe nám jich urodilo. Sliboval, že mě zulíbá a v loktech svých mě zkolíbá,
a dosud štěstí bloudí světem, co třetím jabloň zpívá květem.“ A jak tu stála pod jabloní, květ růžový k ní jabloň roní,
květ ku květu – on k ňadru padal, jak příbuznost svou byl by hádal. Pak přilít větřík do korun a vystavěl jí zlatý trůn:
na hlavě vínek, v prsou kytku, jak cudně rdí se ke přípitku, jejž na zdar jí pan farář pil, co hudba hrála ze všech sil;
dům celý od hostí se hýbal, a šelma strýc se přikolíbal, by na zdraví jí připil sám a do ucha šept: „Ke křtinám!“
A v nebi hvězdy plápolaly a dovádivě šepotaly, a jabloň sotva dýchala, jak šepty jejich slouchala.
V měsíčné záři dřímal svět, pln snů a rosy každý květ, a hořkosti pln dívčí ret. Jabloň se náhle zachvěla
a třásla se a šuměla, a plachý ruch a rychlý krok, smích tajený, veselý skok, a než se dívka otočí,
kdos ruce dal jí na oči: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho Syna!” Však místo leku – „Jiříku!“
zaznělo v jasném výkřiku. „Verunko!“ s horoucí zas mukou, však ona vytrhla se z rukou a k šíji padla mu tak žhavě,
a on se sklonil k její hlavě, vyhledal rtíky – srdce tlukou jak slavíci dva sladkou mukou. „Ó, zlobivá ty moje milá,
ty holubičko moje bílá, zda víš, co naši pověděli? Dřív tajili, pak pověděli, že k vašim půjdou po neděli
se smluvit, abys toho roku už se mnou žila podle boku, bych letoší až zralé klasy na příští s tebou sklízel časy.“
Řeč další jabloň přerušila, neb tolik štěstí netušila; déšť polibků a srdcí tluk ji rozšuměl též na souzvuk.
A když odešli ze zahrádky, ten Měsíc, co šel na pohádky, po staru smál se, mrkal okem, a hvězdy v nebi převysokém
zatřpytly, že tak předobře, a smály se své němohře. A andělíci všudybyli hned husličky si naladili:
„Juch – hejsa – tydli – fidli!“ tak strunky každý mydlí. „Juch, hejsa, hejsa, hej! Veselý začni rej!
Hoj, trajlidá!“ A andělíci druzí malí se za potlesku rozzpívali: „Buď zdráv, kdo’s mlád! Svět samý květ
a srdce samý, samý květ. Juchuchu, juchuchu, hej! Veselý začni rej! Hoj, trajlidá!“
A s párkem jasných hvězdiček už vykračuje Měsíček, a za ním celý hvězdný svět už tančí slavný menuet.
A hvězdičky se zapýří, smály se tomu rytíři, jak nožku k nožce svižně klade a k tanci bere staré, mladé,
a tolik se mu z duše smály, až slzičky jim v očích stály ze švarného frejíře, přejasného rytíře.
A všecky mízy žitídarné se tlačily tak ztajeny tu v lupeny, tu v pupeny, v nichž květy spaly lepotvarné,
zárodky plodů přeskvoucích a v nich zas rodů budoucích, až chvělo se vše stvoření tím svatým ruchem tvoření.
Cookies on Poetry Cove