Vyšlo si děvče do zahrádky, když měsíc vyplul na pohádky. Tam pod rozkvetlou jabloní se zastaví a kaboní,
k živůtku hlava upadá, jak od vůně když lilje uvadá. A jak tu oči k zemi upírá, zástěrkou modrou si je utírá.
„Jak všecko v květu, plno vůně! Co do vůně, když srdce stůně! Sliboval Jiřík: ,Dočkej času, až zrno bude v zlatém klasu,
až jabloň bude jako v ráji, jablíčkům líčka zčervenají!’ A dvakrát jsme už sežali, jablka dvakrát sčesali.
Jich jako hroznů všude bylo, a přece mě to netěšilo. Sliboval, že mě zulíbá a v loktech svých mě zkolíbá,
a dosud štěstí bloudí světem, co třetím jabloň voní květem.“ A jak tu stála pod jabloní, květ růžový k ní jabloň roní,
květ ke květu – on k ňadrům padal, jak příbuznost svou byl by hádal. Pak přilít’ větřík do korun a vystavěl jí zlatý trůn:
na hlavě vínek, v prsou kytku, jak cudně rdí se ku přípitku, jejž na zdar jí pan farář pil, co hudba hrála ze všech sil.
Dům celý od hostí se hýbal a šelma strýc se přikolíbal, by na zdraví jí připil sám a do ucha šept’: ,Ke křtinám!’
V měsíční záři dřímal svět, pln rosy byl už každý květ, a hořkosti pln dívčí ret. Vtom, vtom se jabloň zachvěla
a zatřásla se, šuměla, a plachý ruch a rychlý krok, smích tajený, veselý skok, a než se dívka otočí,
kdos ruce dal jí na oči: „Chval každý duch Hospodina!“ hlas dobu duchů připomíná. Však místo leku – „Jiříku!“
zaznělo v jasném výkřiku. „Verunko!“ s horoucí zas mukou, však ona vytrhla se z rukou a k šíji padla mu tak žhavě,
a on se sklonil k její hlavě, vyhledal rtíky – srdce tlukou jak slavíci dva sladkou mukou. „Ó zlobivá ty moje milá,
ty holubičko moje bílá, zda víš, co naši pověděli? Dřív tajili, pak pověděli, že k vašim půjdou po neděli
se smluvit, abys toho roku již se mnou žila podle boku, bych letošní už zralé klasy na příští s tebou sklízel časy.“
Řeč další jabloň přerušila, neb tolik štěstí netušila. Déšť polibků a srdcí tluk ji rozešuměl na souzvuk.
A když odešli ze zahrádky, ten měsíc, co šel na pohádky, po staru smál se, mrkal okem, a hvězdy v nebi převysokém
přimrkly, že tak předobře, a smály se své němohře. A andělíci všudybyli hned husličky si naladili:
„Juch! Hejsa! Tydli-fidli!“ hned strunky každý mydlí. A andělíci druzí, malí, se za potlesku rozzpívali:
„Juchuchu, juchuchu, hej! Veselý začni rej! Ať to jen hrá a hrá! Hoj, trajlidá!“
A s párkem zlatých hvězdiček už vykračuje měsíček a za ním celý hvězdný svět svůj tančí menuet.
A hvězdičky se zapýří od smíchu tomu rytíři, jak nožku k nožce svižně klade a k tanci bere staré, mladé,
a tolik se mu z duše smály, až slzičky jim v očích stály ze švarného frejíře, přejasného rytíře.
Cookies on Poetry Cove