Rozrušen jako nikdy píšu dnes tobě. Bídný, bídný je svět; je surový, hrubý. Zvrátil bych, zvrátil jej rázem; ale že sláb jsem, dál ještě, dál ještě od jeho páchnoucích bařin,
z prachu jeho silnic v aleji stinnou, ke svým poetům starým, Niccolo milý, k filosofům a umělcům vznešeně lidským. Ale ani toho mi nelze; neb cítím:
není to tento svět, a já bych chtěl tento, tento svět mít lepším, jenž je tak bídný. Věř mi, můj milý, my křesťané horší jsme Turků. Psal jsem ti už z Mantuy, koncil že také
věc má rozsoudit jakéhos Mistra z Prahy, z bláhovců těch či světců – netroufám říci – z bláhovců jistě, co svět chtí mít vtělením Slova, zapomínajíce na stromy, z nichž kdys
stesají kříže zas na to vtělení Slova. Muž ten, hned říkám: ctihodný, zove se Hus, a třeba si zapamatovat dobře to jméno; neb to všecko, co spolu jsme čítali kdysi
o smrti Sokratově, pohnuti k slzám, na své vlastní oči viděl jsem na něm, na jeho umírání. A že jsem to viděl na své vlastní oči, dojem byl hlubší,
nesrovnaně hlubší, než kdybych jen o tom četl od bůh ví jakého básníka báseň. Dnes ho upálili. S jakou ti zlobou, s jakou ukrutností Jed Sokratův, v číši,
v ústranní žalářním, uprostřed oddaných přátel, přece byl lidštější nežli ta surová scéna; přece byl milosrdnější než hranice tato. Byl to také ortel, zlých soudcův ortel,
ale byl kratší a beze vší okázalosti. Před dveřmi zůstala zvědavá luza. Teď nechci tobě psáti podrobností, ač nutno zaznamenati je, by se vidělo, jak až
mohou se lidé zapomenout a zvrhnout. Vyrozuměl jsem z dlouhých aktův a řečí: muž ten toužil svět náš křesťanským míti nejen v slovech a formě, než v životě samém;
nejen v oudech, ale především v hlavě. Ta však že kde se jen dotkneš jí, bolavá bývá, hned se bouřila proti dotekům jeho, zvlášť ta mnohohlavá (která je proto
tolikrát vzteklejší, o kolik více má hlav a o kolik tupějších), nutíc, by odvolal všecko. On však žádal poučen být, že se mýlí; přesvědčí-li ho, volal, že odvolá všecko.
Nevolal to domýšlivě, než skromně. V něm i pohled, i hnutí, i slovo a jeho výraz a důraz žily a mluvily silou přesvědčení a krásou a lahodou pravdy.
Byl-li kacířem v něčem, jak strašnými jsou, ach, kacíři všichni nad ním, kdo stáli tu! Všichni! Ale koncil s odporem nazval tu žádost drzostí; sám však uznáš, ač žádost ta smělá,
ba i neslýchaná, by chudičký mistr opřel se sboru i se samým králem, tedy celému, považ jen, našemu světu – tím mne on také pro sebe uchvátil zcela –
že to při vší smělosti žádost je slušná, ba, jen to řekněme přímo, důstojně lidská. Neuznali však ctihodní otcové toho. Ve své nedotknutelnosti nechtěli uznat.
Snad ani nemohli. Proti sobě tu stály dvě hlavy, dvě hesla, dva světy, odpůrci na smrt, jak někdy v životě proti sobě se staví otec a syn, druh druha nemoha chápat.
Nevyslechli ho ani řádně, než ihned odsoudili na smrt. Dnes ho už není. Jako po zemětřesení ještě se třesu. Zapotácel jsem se v názorech svojich.
V sloupech mých zásad povážlivě to prasklo. Umění přec jen je reflex života pouhý, krásný, čarovný; jest však jen života složkou. Tu však byl život sám, a veliký život,
plnou velkostí žitý a prožitý život. My však se, milý Niccolo, honíme stále za odraženým životem, věčným těm krásám divíce se, jimiž velicí mistři
vyjádřili život viděný nebo vysněný; zde však byla živoucí krása života samého. Rádi se velkosti mravní divíme, vznešené velkosti duší,
jak nám ji básníci představují a líčí; zde však jsem ji žitou a prožitou viděl. Žádné dílo umělecké, ni epos, ani tragedie antická tak mne
nedojaly a nerozchvěly mé srdce do nejhlubší až hloubky jak smrt toho muže, hrdinná, svatá. On žil svou velikou báseň; my jen je čítáme v klidu, v pohodlí měkkém;
my jen je čítáme s rozkoší, nadšením zvanou. Jak on vznešeně umíral! Dosti jsem chladný k světcům malovaným i z mramoru vzniklým nebo bronzu; však z tohoto muže jsem cítil
tichou vanouti svatost, až jsem se třásl. Homo gothicus – jako ti chrámové jejich toho slohu. Nemůžeme se s nimi spřátelit, jsou nám cizí, ty chrámy i lidé,
od země odtržení blouznivci divní; podivu nám však ubrániti se nelze jejich rozpětí touhy, smělosti vzletu, kráse názoru i výsosti žití,
jejich vroucnému přechodu do oněch světů. Jak on vznešeně umíral! – Ne, ne, on takto pokračoval jen dále vznešeně žíti; taková smrt jest jen článek velkého žití.
Nebýti toho příkladu velkosti lidské, věř, že bych odhodil všecku víru svou v lidstvo. Tak ve mně bortí se víra ta v lidstvo a pravdu. Snad jen na chvíli, v rozčilení tom náhlém;
snad, snad – přeju si upřímně, aby ne navždy. Ale zatím nalomena je vážně. Horší jsme nežli ta zvěř. Ta zvěř je přec taká, jaká jest; je bez přetvářky a nelže.
Vlk se netváří beránkem, hyena ovcí. My však faleš jsme sama, přetvářka sama; plná ústa jenom křesťanství máme, plná ústa jenom lidskosti máme,
a jsme ukrutníci lstiví a mstiví, udavači, zákeřníci a zrádci, lichváři, zloději, vrahové bez studu, hanby, nestoudnější a horší, čím stojí výše.
Podle, podle vypadali tu všichni, kdo ho odsoudili. Všichni, dím, všichni, bez výjimky. Celý svět se mi zazdál vůči němu bídným, ničemným, podlým;
celý svět se mi zazdál zločincem, vrahem; ba on nejen zdál se jím, on jím byl teď, že se ho nezastal. Cítil jsem hrozný ten zločin na muži tomto i v sobě samém. I já jsem
část viny nesl, i já svou zločinnost cítil ve své slabosti, neodhodlav se vzkřiknout: „Co to zamýšlíte, zbloudilí?“, když už na popravu vedli hrdinu toho;
že jsem nezakřikl smrtelným křikem: „Co to činíte, nešťastníci, ach, bídní?“, pod ním když hranici zapalovat se jali. Jakous náhodou spadla mu s hlavy v tu chvíli
potupná koruna kacířská. Kdybych si troufal pravým být křesťanem, řek’ bych, že anděl se snesl sejmout mu ji s hlavy; neboť ta hlava byla svatá. Když pak se vyvalil dým a
v hrdle zpěv mu zadusil zbožný a když mu hlava po chvíli naklonila se vpravo, celé pak tělo, a přivázali je k sloupu, stavši se bezvládno, přece pokleslo, zdálo
se mi, že všecky se vnitřnosti trhají ve mně; stoje zkamenělý, třás’ jsem se jako osyka. Nedaleko mne stála žena s děckem v náruči. Děcko hrálo si čímsi
v ručkách a žvatlalo. Když pak ke sloupu muže toho přivazovali, zvolalo, jak mi potom druh můj to přeložil z jazyka jejich: „Co to s ním dělají, maminko?“; když pak již pod ním
zapalovali, dalo se do takých křiků, že s ním matka musela odejít. To tu jediný výtrysk byl citu nezkaženého, jediný odpor proti zločinu tomu.
Nemoh’ jsem pochopiti, že den byl tak krásný, že tak nevinně krásným mohl se tvářit. Cítím, přešel mimo mne veliký život. Cítím, v nás té mravní velkosti není.
Více požívaví jsme nežli tvůrčí, můj milý. Také sic odklízeti balvany chceme, ale drobíme, drobíme pozvolna jenom, potichu jen a v pohodlí; tento však trhal,
trhal a kácel, hrdinně, nedbaje sebe, s odříkáním a sebezapřením takým, jakoby to byl živel, a nikoliv člověk. Vůbec, milý Niccolo, viděl jsem v ty dni
nejnižší člověka pád a – nebesům díky! – nejvyšší vzplanutí jeho. Toť scéna! Toť scéna! Vlevo tiára, vpravo koruna v blátě. Utíkající papež, jak neutíkává
muž, a král Římský, odhodivší své slovo, dané své slovo, jímž se i nevěstka pyšní. Mezi nimi však prošel plamenem člověk, prošel a zůstal zlatem, zářnějším ještě,
nezmenšiv, nezkrátiv kroku velkosti pravé. Toto pak jest, co otřáslo mnou jako orkán. Utéci chtěla by duše od toho světa, z kterého by toho všichni, kdo oči i mysli
vnímavější a otevřenější máme, utíkáme: jedni do světa kamsi budoucího, věčného, do světa krásy vysněné, do ráje věčného; druzí pak – k nim se
já družím – do světa minulého, v ty věky skutečné krásy životní, v Helladu, v Řím můj. Ale utíkáme všichni. Věc divná: utíkáme od života a před ním.
Nejsme-liž, jářku, jako v zakletém kruhu, bez východu, bez cíle, z proudu jak na břeh vystříklá voda, jež se vypaří, vyschne? Ale utíkáme všichni. A to je
přece smutné. V útěku není přec síly, ani krásy. Utíkají jen slabí. Silný ku předu kráčí a kráčeje tvoří. Boří a tvoří, neb ve tvoření jest krása,
ve tvoření jest smysl života pravý, smysl vyššího, kraššího života v zemi. Teď teprv chápu, co psals mi na list můj první. Silný brání se, boří a tvoří, jak muž ten,
který umřel, aby žil, žil a jiné smrtí svojí k životu křísil. Toť život! Třebaže bláhoví jeho soudcové zlostní dali i popel jeho do Rýna vházet,
aby památky po něm nezbylo žádné, věřím, že Rýn tu památku do moře vnese; věřím, že moře tu památku do mraků vdechne a že ty mraky sem se přivalí slavně
zabouřit, zabouřit nezdolnou, vítěznou řečí. Neboť taková smrt je vítězný život. To nám dává zamysliti se vážně. Neztrácí se dosavadní nám cesta?
Rozvaž, rozvaž to dobře, Niccolo milý! Budu s touhou čekati odpověď tvoji. Dáno v Konstancii MCCCCXV dne 6. Julii.
Cookies on Poetry Cove