Byl letní večer bájivý, byl blankyt úl jak rojivý. Na hoře sedím, nad horou. Zřím, nad polem a oborou
jak noc se vrací z dálných cest, jak provází ji roj těch hvězd; jak zem se v spánek ponoří a neslyší, co hovoří
ty hvězdné včely rojivé v té tiché noci bájivé. Vtom postavy dvě k vrcholu jak stíny dva jdou v hovoru.
Jsou vysoké až nadlidsky a vábivé až magicky. Ta pravá z hvězd má tkaný plášť, ta levá chmurná jako zášť.
Ta pravá klidně zářivá, ta levá nervně vrtivá. Mě skryla v stín svůj nízká kleč, i zaslechl jsem jejich řeč.
Ji přísné tempo ovládlo, jak věžových hodin kyvadlo: TEMNÝ. Ty chceš pravdu, Ubohý, a já dím: Toť mátohy!
HVĚZDNÝ. Protři oči, uzříš líp! TEMNÝ. Moje oči jako šíp. Znají pravdu světovou, znají ji, tu bláhovou,
ej, ej, a jak chlubivou, ej, ej, a jak marnivou! HVĚZDNÝ. To je pravda, která lže. TEMNÝ. Myslíš tím snad papeže?
HVĚZDNÝ. Podezíráš napořád. Kde tvůj klad? Jsi samý zvrat. TEMNÝ. Rád bych pravdu v hrsti měl. Jen by ji kdo podepřel!
Tvé však dětské pohádky, rajské tvoje zahrádky rozpadnou se popelem, na lidskou jak šlápnu zem.
HVĚZDNÝ. Až si rozum odsušíš, uvidíš, co netušíš. Pravda není hádanka. Pravda, to je studánka,
která teče ze skály, kde ji bláto nezkalí. A to řeč je mudrce: Pravda prýští ze srdce
pevného jak skaliska, z nichž ten pramen vytryská. TEMNÝ. A kdy stvoříš taký lid, by se moh’ tím srdcem skvít?
HVĚZDNÝ. Stačí, jít-li za tím chceš; ještě líp, když za tím jdeš; máš-li víru, že to jest; neleníš-li za tím cest.
TEMNÝ. Suchá kůrka do huby, ať zřím na líc, na ruby. HVĚZDNÝ. Až si rozum odsušíš, uvidíš, co netušíš.
A s vrcholu již scházeli a očím mým se ztráceli, až ztratili se oba dva. Jen stín za nimi zůstává,
stín svítivý, stín do tmava, a nad nimi jen obloha tak třpytivá, tak rojivá, a tichá noc, tak bájivá.
Cookies on Poetry Cove