V červáncích zdřímnul den. Tajemné šero
se nad krajinou tichou rozestřelo,
a černý stromů stín se větší více,
jak v nebi světlo jasné večernice.
Líbezný větřík s lístky šepotá,
a v křoví slavík píseň klokotá,
slyš, s věže vyzvání
v údolí klekání:
Ave Maria!
V červáncích zdřímnul den, a v světě mír.
Tam v dálce domek zřím, je tich a sir,
do oken hvězdy zlatem jemu svítí,
a horský potok kol něho se řítí,
a topoly dva k nebesům se pnou:
u okna klečí otec s matičkou –
a s věže vyzvání
v údolí klekání:
Ave Maria!
V červáncích zdřímnul den,bdí nad ním hvězdná stráž,
i list už došeptal svůj otčenáš.
Po mléčné cestě luna pluje bledá,
na růžích motýl nocleh sobě hledá,
a tichá noc svá křídla otvírá,
zem, moře, tvorstvo v spánku umírá,
a s věže dozvání
v údolí klekání:
Ave Maria!
Ó jestli chvíle té Vám v němém zadumání
od tíže starostí se hlava k zemi sklání,
Vy ubozí, již od slz oči máte rudé,
ó vězte již, že nad ty chýže Vaše chudé
vše hvězdy rozsypávají se, pláčí s Vámi,
a ve světě že širém netrpíte sami –
kdy s věže vyzvání
v údolí klekání:
Ave Maria!