Skip to content
1858–1940

Kázáni u moře.

František Táborský

„Dnes farář z Altenkirchenu zas bude kázat u moře, u vesničky Vitte, rybářům. Snad zajímavo vám to bude? Jdu se tázat, neb třeba říc’ to napřed našim kuchařům.“

Ten pokyn hostitel mi dával, Němec vlídný, dal rychle prostírat a pro víno šel sám. Za chvíli opouštěl jsem dům i maják klidný a na kázání chvátal v neobvyklý chrám.

Neděle byla vonná, čistá. Zem jak dítě a moře jako anděl, jako Serafín. Dnes odpočíval člun i rybářovy sítě, bez mráčku modré nebe, v moři ani stín.

Klas každý jako vyprán – rosa byla z rána – Květ očka veselá, šat sváteční dnes měl, a Mozartova duše sotva rozehrána tak byla kdy, jak vzduch dnes od skřivanů pěl.

A svatě plálo slunce, duše nebes, láska, a moře jako chrpa jeho nádechem se chvělo zlatitým, a každá země vráska, ta každá hruda teď se leskla v prachu svém.

Nač chodit na kázání ještě farářovo? Kde svíce jasnější, kde větší bible jest? Při slunci čet’ jsem v moři, v zemi boží slovo, a každý pohled vnášel do duše mi hvězd.

Však už jsem nad kotlinou u rybářské vísky a sem a tam zřím lidi scházet s polních stezk v hluboký údol moři jiskřivému blízký, jež k břehu šumělo jak velké duše stesk.

A zrovna přišel jsem, když dozpívali žalmy. Lid tich stál, že bylo mi, jak přenesen bych byl v ten čas a kraj, kdy Pánu stlali palmy a zapomínali i na smrt, hněv a sten.

Pak v pravo ženy sedly, v levo muži, kmeti, a bílý slunečník si roztáh’ z mužů kdos; jen pastor vážně stál – byl mlád a snědé pleti – a knihu otevřel, v níž lidský zapsán los.

Pak ze svatého Marka zvolna začal čísti, jak s učedníky kráčel Pán a smuten zřel to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti, a kterak Pán: „Mně líto zástupu!“ k nim děl.

Však učedníci řekli: „Odkud vzíti chleba? Jak na poušti zde možno nakrmiti lid?“ – „A kolik máte chlebů?“ – „Sedm, však jich třeba –“ „Již kažte lidu na zemi se posadit!“

A vzav těch sedm chlebů, lámal čině díky, a rybičky též měli, které požehnav dal s chleby roznášeti svými učedníky. I jedl rád a nasytil se všechen dav.

Pak sedm košů drobtů sebrali, co zbylo. A bylo těch, kdož jedli, kolem čtyř tisíc – – Tak pastor zvolna čet’, a mnohé nachýlilo se k němu ucho blíž i zahledělo líc.

A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel v něm hovor srdcí všech, ač byl teď každý něm. Duch evangelia jak čistý anděl vyšel a oduševňoval i lid, i všechnu zem.

A každý cítil, jak je líbezné a prosté to místo zde; div slyšel, kterak ve vzduchu zpěv skřivaní jak naschvál třepetá a roste, a moře modré jak sem šumí v rozruchu.

Pak hlasem zvýšeným už farář jal se kázat, „Mně líto zástupu!“ on za heslo si vzal a začal obratně své variace vázat a na základní motiv rozpřádati dál.

Vyložil smysl slov, jež muž děl Nazaretský; „Já pravda jsem a láska“ – že jich smysl zní; jak za tou pravdou šel ten zástup srdcem dětský, jak ptáci za jarem a stádo k prameni.

A jak tak poslouchám, mně ostrov náhle mizí, a divná tesknota se vkrádá v prsa má. Mně zdá se najednou, že jsem tu zcela cizí, a smutek neznámý mou mysl objímá.

Že jsem tu cizincem a duše má jen hostem, hod velebíc, jejž vystrojil duch čtených slov, však nitrem se zemí že spjat jsem jako mostem, s tou zemí, nad níž hřích a drsný vládne kov.

A znenáhla má duše přelétala moře k té zemi neklidné, kde v divém postupu tu v před, tu v zad rve lidstvo boj a hlad a hoře, a heslo slyšel jsem: „Mně líto zástupu!“

Tam ulétala teď k té zemi šeré, kde jedněm těla, těm zas duše trápí hlad, jež vůni cítí sic i květy vidí steré, však plodů nemohou se nikdy dočekat.

Druh přes druha kde pachtí, o překot se třese za čímsi neznámým – je temný žene pud – a co jich prázdnotu jen v srdci, v duši nese a cítí hladovost a tesknotu všech nud.

Těch vytřeštěný zrak číst dává: „Štěstí! Štěstí!“, těm „Pravdu!“ oči hovoří jak tichá noc; však heslem „Já! Já!“ většina se dává vésti a tomu zažíhat i dává, kdo má moc.

Kde zázračný je chléb? Kde duch ten přespanilý, jenž nevolaje povede přec všechen lid? A mysl má se vrací v kout ten úzký, milý – „Mně líto zástupu!“ hlas slyším hovořit.

To farář právě končil. Mluvil rozechvěle, řeč k milosrdenství a k lásce převedl, a řečníkem ač nebyl, obsah slov těch směle se k zemi daleké přes moře pozvedl.

A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel v něm hovor srdcí všech, ač byl tu každý něm. Duch evangelia jak čistý anděl vyšel a oduševňoval i lid, i všechnu zem.

Co všem se dálo v srdcích, z tváří mohl’s čísti: tam s učedníky kráčel Pán a smuten zřel to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti, a kterak Pán „Mně líto zástupu!“ k nim děl.

Svůj moře samo šum teď tlumilo tak slavně. Ostrov jsa polit sluncem leskl se jak sen. Ve vzduchu skřivani tak pěli svatoslavně. Mně bylo tu, jak byl bych v báseň přenesen.

Neb za mořem, tam na břehu se lítě rvaly lež, závist, sobeckost – jich plna byla zem – a jako ještěři se hnusní vyhřívaly na slunci přečistém pod modrým blankytem.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Kázáni u moře. · František Táborský · Poetry Cove