IX. VELIKÝ MONOLOG

„A co je s anděly? Je konec též jejich hře? A výsledek? Necítit nijakého dojmu. Ve rvačce svět je jako dřív.

Vždyť jsem to řek’ a řeknu znovu: Nesmysl na nás jít s anděly. Nesmysl, pravím, romantický. Na nás se musí s tureckou.

Ale co říkám! I to je staré. Na nás se musí s černošskou.“ Cože je s anděly, se ptáte? Hrají, nu, hrají, hrají dál.

Že jste jich dosud neslyšeli? Je přece třeba přípravy, byste tu hudbu uslyšeli, jako jí třeba k radiu.

Přípravy k radiu kupujete bez odmluv, rádi, o překot. Proč byste neopatřili si přípravy k hudbě andělské?

Jakže to dělat? Nu, aspoň trochu vyčistit, trochu vyprášit, vyvětrat světničku své duše, jak to přec každý v domku svém

před svátky aspoň děláváte, před svátkem letnic obzvláště, velké kdy, slavné křtiny se slaví u mladé krásky Přírody.

Líp je hned vidět, lépe slyšet, pěkně-li vysmejčeno jest. Neuvěříte, co se prachu a co se špíny usadí

v světnicích, v salonech lidských duší, jestli se důkladně nevětrá. Zalehlo-li vám v jednom jen uchu, chyba je, nedoslýcháte.

Jak teprv, je-li celá duše číms neproniklým zalehlá! Jestli jste dosud neslyšeli, možná, že chyba právě v tom;

možná, že neklidni jste v duši; možná, že daleko ji vám přestěhovali, všecko ještě sem tam v ní rozházeno je,

bez ladu, skladu. Neslyšíte, protože roztržití jste, vášniví jste a vaše vášně dosud se neusadily,

jako se kaly usazují řečišti na dno. Ale hrají, hrají; nu, jak by nehráli? Sám jsem je slyšel, a nejsem anděl.

Proč byste neslyšeli vy? Dejte jen pozor – děláte-li tak dětsky rádi dobrou věc, ale tak vskutku dětsky rádi,

se srdcem oddaným, že nic, nic kolem sebe nevidíte, na sebe zapomněli jste a jen své věci nedočkavě

a dychtivěji žijete; smělé když rysujete plány sobě i jiným na radost; na pomoc chvátáte-li kvapně

se slovem živým, se skutkem, třebas jen byste hrstku zrna sypali skřehlým ptáčatům anebo stromku uřezali

zloděje, co mu ssaje krev; v takovou chvíli – přál bych vám jí – jiným když rádi sloužíte, vyhrává ona divná hudba,

nejradostnější, nejčistší, nejveselejší, nejskočnější, divná ta hudba andělská. A co je s Kašparem, se ptáte?

Ach, ten je teprv na zemi. To zcela určitě mohu vám říci. Upláchl kdesi andělům. Nač také andělská mu hudba?

Cítil ji jenom na zádech. Proto, jak jenom mohl, uplách’. Ostatně může každý z vás lehko se o tom přesvědčiti,

čert že tu zůstal na zemi. To přece nového nic není. Tak jsme již čertu přivykli v podobě lidské, maskované,

že ho již nemáme za čerta. Neřekli byste, kde všude sedí. Nevím, kde by ho nebylo. A já vám řeknu: bez něho by

na světě bylo ještě hůř. To bychom se tu unudili, kdyby on neproháněl nás, filuta nejrafinovanější,

nejčipernější besedník. Kdejaký klep a pikantní klípek ví on vám líp než konfident; anekdot roztomile kluzkých

– dámy se mohou ukuckat – vykládat umí neviňoučce hladce jak francouzský abbé; pošeptá, v které bance to praskne

nebo v tom onom manželství; krise že hrozí v ministerstvu, ministr X že poletí. Proto on vítaným je hostem

ve všech těch kruzích vysokých. Řekněte, co by si počali tam s anděly? Chachacha, s anděly! Co by si probůh počali tam

třeba jen s quasi anděly? Tam jenom čert něco, čert něco spraví, prohnaný jak on chytráček. Basu jen nosit – nevoní mu.

Sám on chce světu dávat takt, aby svět podle něho tančil, aby svět podle něho pěl, a poručí-li po hlavě chodit,

nuž, ať svět chodí po hlavě. A prosím, rcete, nechodí-li? Dobře jen oči protřete! Budete ohýbat se smíchy,

dobře-li oči protřete, jak on svět pěkně za nos vodí, jak bosenského medvídka. Záleží na tom: nedát se mu,

spády mu všecky prokouknout. Potom jste svým i jeho pánem. Nasmějete se, co se dá, jako těm příběhům Kašparovým,

té historii veselé. Do kina nespěcháte-li ještě, poseďte malou minutku. Povím ji vám, tu historii.

Stojí to za poslechnutí. Z pramene mám ji nejlepšího. Řek’ mi ji jeden novinář, ze starých Timesů dobře známý,

ctihodný Mr. J. W. Smith, jenž bývá vítaným též hostem v Matinu, New York Heraldu. Ctihodný muž to. Jeho pero –

rytířův meč, nůž lékařův. Citlivý zrak a krok má chvatný, kdekoliv křivda děje se. Myšlenku v zárodku již cítí.

Každým on coulem novinář velkého slohu. Gentleman. Pozírá s výše na život. Není to laciný jen vtipkař,

prodávající: „Za dvacet! – Za deset! – Za pět! – Za pět! – Za dva!“ Zvlášť sklání se k té chudeře, kterou tu kdejaký dlažbošlapák

kope a stranou odstrká – chudou tu, opuštěnou ženu, Pravdu, s níž rozešel se Svět. Říkají o něm: v politice

nejlepší je on akušér. Kdekoliv se v ni něco rodí, hned on ví, zda to hlavičkou vyleze, či jen zadečkem

u brány leží. Poradí hned, jak by to místo zadečkem vylezlo hlavičkou. Nu, mistr. Však si ho nadcházejí tam.

Pro jeho čich mu nabízeli křeslo již v radě ministrů. Ministra nejdřív policie chtěli mít z něho. Odmítl.

Nabídli mu pak zahraničí. Zdvořilý dík vzdal, nepřijal. „Dražší je mně má nezávislost,“ řekl a v duchu myslil si:

„Ministři musí ke mně chodit, ne abych já šel k ministrům.“ Svěřil mi zatím jenom malou z toho, co chystá, ukázku.

Sám chce si ještě pronikavě prohlédnout novou Evropu. „Nestačí prohlížet jen mapu. Třeba je projit, prochodit

Evropou novou křížem krážem, do všeho nastrkávat nos, i když to pořádně jim kroutí,“ říká a bystře prohlíží,

v Evropě nové kdeco všecko: trhy a bursy, přístavy, továrny, obchody a banky, výstavy, kina, divadla,

noviny, hřiště, stadiony, komunikace, hotely, kostely, školy, opatrovny, porotní síně, žaláře,

vše druhy nemocnic a klinik, vše možné druhy asylů, bibliotéky, galerie, musea státní, soukromá,

bary a herny, zastavárny, podzemní byty, hampejzy, krčmy a vůbec všecko možné v městech i na venkově též,

kde si míst poutnických zvlášť všímal a různých druhů poutníků. Byl také u nás na Hostýně o velké pouti. Mnoho jsme

mluvili o tom lidu různém, o jeho duši, potřebách jejích a žízni neúkojné po čemsi vyšším než vezdejšek,

a jak tu žízeň utišují. „Až to vše dobře prohlédnu, zajdu si teprv k moudrým otcům, uvidět z blízka parlament

zrozených nebo obrozených států těch novoevropských, mravní a kulturní v něm výši, jak se v něm život národa

odráží, jeho srdce a duše; nebylo-li snad nadarmo prolito tolik vzácné krve, by místo starých neřestí

nerozbujely se tu nové s přelepenou jen vinětou, s kokardou jinou, jiným heslem; nevešla-li tam nestoudně

namísto lidských archandělů, chránicích svobodu a mrav, pravdu a krásu, vše, co svato, nevešla-li tam prasata.

Parlament má přec býti chrámem. Svobody věc je svatá věc. Lidstvo se nesmí chovat vlažně k nečisté dobrodruhů hře –“

podotkl zrovna uraženě, bylo to znát i na hlase, zvláště když mluvil o možnosti moderních zbraní válečných,

když prý si generální štáby zařídí tajné tiskárny falešných dolarů a liber, franků a korun do zásob,

by jimi zaplavili chytře sousedy své a celý svět. Tyto své všecky zkušenosti podrobně prý pak vypíše

v objemném svazku, jenž prý jistě na Index přijde. „Reklama vítaná. Nestojí ni groše,“ podotkl k tomu vesele.

Zrcadlo prý v něm naší době nastaví, že jak Roentgenem čtenáři bude možno vidět záhyby duše nynější,

jak se v ní hemží smělí letci, ale též nečisté, žravé vši. Jenom mu nahlíd’ nakladatel do práce té – a znervosněl.

Urgence lítá za urgencí z New Yorku, žádá rukopis. Tam totiž jeho nakladatel spis vydá s tuctem překladů.

Zde zatím ukázka jen malá, jak mně ji svěřil Mr. Smith. Vesele svolil, mávnuv rukou, jako by říkal z vysoka:

„Pro vašich tisíc exemplářů neb třikrát tolik nejvýše! To není žádná konkurence. Těší mě, že to těší vás.“

Předkládám tedy nesobecky, jak jsem ji sám byl obdržel, tu historii Kašparovu, byste se zasmáli též vy.

V poutnickém místě, kdes na Východě, Kašpar se kostelníkem stal. Jak totiž andělům on uplách’, zazvonil v slavném klášteře,

zem líbal, když mu otevřeli, o službu prosil klášterní. Týden se postil na modlitbách, potom se skromným fratrem stal.

Jak vidět, extrémy rád hledal; teče, ne po kapkách, z nich zisk. Měl, jak se říká, za ušima. Drbaný to byl ferina.

Na prstech si hned vypočítal: „Chceš-li mít úspěch, počítej s hloupostí lidskou! Vždy a všude!“ Především stal se střádalem.

Nastřádal sobě hodně z peněz, které tam zbožní poutníci, obvzláště poutnice, jednotlivě nebo i v ohromných průvodech

nosili na světlo a na mše. Ba on si v slavném klášteře nastřádal mnohem lepších věci: hromádku čistých démantů,

velikých perel drahocenných, dary to kněžen, královen. Dovedně vyloupal je kradmo z koruny zlaté, se šíje

Madonny Boží Čenstochovské. Náhradou za ně skýlka dal s takovou chytrostí, že nikdo nevším’ si zločinnosti té.

V noci pak lozil za hospodskou. Byla to máselnička – ne, byla to notná máselnice obří, a on prý stloukal rád.

Hospodský přistihl ho jednou, zrovna když stloukal. Chytil ho, mlátil a mlátil. Ale ani Kašpar se nedal. Vracel mu

s úroky. Putifarka zatím utekla. Za ní chtěl též čert. Hospodským praštil vztekle o zem a honem k dveřím. Hospodský

za ním – čert práskl před ním dveřmi, vylítl zrovna za dveří, ani se neohlíd’ a ten tam. Hospodské zalíbil se čert.

Byl to sic šereda jen huňáč, ale, co ženským nad všecko, byl to přec chlap, nu, nad vše chlapy. Utekla s ním a z hospody

nevzala s sebou nic, jen všecky peníze. Hodně daleko utekli spolu přes hranice, až přišli kamsi do města

plného továren a dýmu. Bylo to kdes až u moře. (Mr. Smith nesvěřil mi jméno. Detaily prý si ponechá

pro definitivní své dílo.) Za městem táh’ se řetěz hor. V údolí horském, u vsi chudé, zalíbilo se Kašparu.

Stavení vystavěl tam velké: palírnu s krčmou prostrannou. Vích visel se střechy a v krčmě nápis: „Vše za peníze dnes,

zítra už zadarmo!“ A chlapi smáli se tomu, pili tam, lezli tam jako k pivu švábi. „Checheche!“ chutě chechtal se

Kašpar, a hospodská jen tloustla. Za rok už Kašpar přistavěl verandu pro ty lepší hosti. Třetí rok krčmu rozšířil,

přistavěl křídlo, na ně patro, s velkými sály, s ložemi, galeriemi, verandami; stranou pak hotel komfortní

pro vzácné panstvo s těžkou kapsou. Zahradou hotel oddělil jak panské sídlo, uzavřené před hlukem z krčmy vedlejší.

V hotelu čiperné měl panské. Vybíral si ty jadrné, červenolíci, krev a mléko, horský co rodí vzduch a kraj,

bohatý skalisky a kvítím. Po cestě z města k údolí na stromy, telegrafní tyče nalepil tučné reklamy:

Po cestě z města k údolí v sobotu, v neděli a svátek hrnul se, valil lidstva proud v „Údolí rajské“ – nový název

dal jemu Kašpar – „Checheche!“ Mladíci, panny všeho druhu, z obchodů, dílen, závodů; studenti, nestudenti, učni,

vojáci, služky, kuchařky; tatíci mladí i ti starší se sportkou, lulkou, viržinkou; maminky s kluky rozběhlými,

s miminkem jiné na rukou, balónek červený neb modrý mrňátko drží na niti; maminky s vozíčkem zas dětským;

paničky kypré se psíčky a s muži vážně tloustnoucími – vše se to hrne, valí, tlačí silnicí bílou, samý prach.

Bicykl cinká, motocykl plká a frčí – plká; vtom auto zas troubí, oblak prachu zahalí celou silnici.

Nadávky, smíchy, klení, úprk napravo, vlevo. A zas proud mladíků, panen, mam a tátů, kluků a dítek s balónky,

vozíků dětských, malých psíků, bicyklů, motocyklů, aut, oblaků prachu, různých křiků, poznámek, smíchů a tak dál –

tak se to hrne, valí, tlačí v „Údolí rajské“ bez konce. Hostinec, palírna i krčma zrovna jak ženich s nevěstou.

Tichý jen hotel uzavřený nerušen, bez ozdoby stál. S hostince, palírny a krčmy prapory vlály, ne sprostý vích;

kol louky, kde se tancovalo, smály se pestré praporky s řetězy drobných lampionů všech barev možných, nemožných.

Prapory největší, ty hlavní, vlály však pyšně s hostince: uprostřed velký, trojbarevný, vedle pak rudý se střapci,

po stranách prapory všech nací, i běložlutý, papežský. Nad vchodem girlanda je z chvojí s nápisem uvnitř velikým,

červeně psaným na lepence: „Svoboda! Rovnost! Bratrství!“ „Checheche!“ smál se nápisu Kašpar, vida jej na zdi přibitý.

„Ten jich sem přitáhne mi houfy, jak raky játra zasmrádlá.“ A nemýlil se. Mnul si ruce, tiše se chechtal v sobotu

každou a mnohem ještě více po každé nové neděli, po každém svátku. „Jen ne rušit svátky!“ si říkal libostně.

„Jenom ne rušit svátky! Musím pošimrat pány poslance, ať nejsou zbrklí. Sednou na lep, jak slovo „pokrok“ uslyší.

Zarazí se jím každý ťulpas. Vážně hned kroutí očima, neví, má říci ,ne‘ či ,ano‘, řekne radš: ,Já jdu s pokrokem.‘

Jenom ne rušit svátky!“ smál se. Všecko jde dobře. Chci však víc. Jenom se v cestě nezastavuj! Nezastavuj se, Kašpare!

Dám to vše vymalovat nově, to jest, tak nějak sensačně, tak, jak se říká, jak se píše: ,uměním dnešním‘. Nevím jen,

kterým; než myslím, odpoledním, které je víc než polední, což teprv ranní! Včerejší pak – starým je harampádím dnes.

Ti dnešní to těm včerejším tak pěkně řekli, hokynářky že by to nedovedly líp. Čet’ jsem to v revue Suchá Vrba.

Pořádně jsem se pobavil. Sami hned první její číslo tak apoštolsky nezištně roznášejí si po kavárnách

a mně je také přinesli. Všecko v ní jinaké a nové; strach, kdo se bojí průvanu; pro krotké tichošlápky hrůza,

pro růžencové babičky, pro novináře, co nic nečtou; pro ty, co jejich čtou noviny. Nu, radost, radost z novinky té.

Chytří to hoši v redakci, chytří i jejich tovaryši, chytrý zvlášť ten, co pokřtil ji. K němu si zajdu pro návrhy

na novou výzdobu mých stěn, ať to tam kdeco všecko, všecko, ať to tam chodí po hlavě!“ Zaluskl prsty čert ten stará,

chechtal se, až se rozkašlal. V šišaté lebce cos se líhlo. V „Údolí rajském“ sensace veliká. Všecko vymalováno

nově, i krčma, hostinec, sály tři s verandami v patře, všecky též chambres séparées. „Setřes prach s obuvi, než vejdeš!“

v prospektu hlásal anonym, o nové malbě promlouvaje. „Umění dnešní, mladistvé, silné a zdravé, samorostlé,

bez jakékoliv tradice, svobodné, jak jen bůh být může, smělé jak paprsk sluneční, zazářilo tu v novém chrámě

věčný jak oheň. Problémy nové se zjevily i jejich řešení. Nové zákony, principy, motivy, elementy,

slovem, je nová tvorba vše, s ní ovšem technika též nová, světelné nové vibrace, valéry, gammy, všecko nové,

zkrátka a dobře: nový styl. Tvorba ta uměním je dneška, živým, ne mrtvým uměním. Zavřete staré galerie!

Spalte svá všecka musea! Publikum jimi jen se klame, klaní se modlám zvětralým, které jen pro červy se hodí.

Zde nový obsah, nový styl. Pejzáže, portret, nové mythy, zátiší – ale, ale, jak! Nutno se učit nově zírat.

Je to vše nově tvořeno. V umění od dávna přec bývá rozhodné vždy ne co, než jak. Barvy jen užito jak malty.

Kresba – ach, fi! Kdo mluvil by o přežité dnes tyranii? Svobodno je přec umění od všelikých těch šněrovaček

zestárlých cechů malířských. Ne barva, ale sklíčka, plíšky, hadérky pestré, útržky nástěnných starých kalendářů,

novin a starých dopisů, fazole, kaštany a boby směle tu s gestem mocnářským, s pathosem zbožným nadechnuty

na plátno klíhem všemocným. Třeba je k tomu divinace, ba posvěcení zvláštního –“ první tak zakončuje strana

rozboru nové výzdoby. (Nelze tu, ač mi toho líto, celý ten prospekt otisknout.) Jedno zvlášť panneau strhovalo

diváky přímo k úžasu, k výkřikům, až i k exaltacím. Na pustém břehu jezera ležela nymfa roztažená

v nahé své kráse vítězné – divákům dech se zastavoval. Snad že se touhou nezkrotnou, vášní a světoborným pudem

tak konvulsivně válela, byla tak vábně válcovitá, nohy – dva válce objemné, dva válce zrovna k zulíbání,

ramena – něžné válečky, jako je vidíš na kotvě velkých transatlantiků. Zázrakem byla však hlava této nymfy,

pastosně modelovaná. Do očí knoflíky dva velké tvůrce jí dal a tajemně umístil žárovky dvě za ně.

Div divů! Čtyřmi dírkami knoflíku, pravého to oka, tryskají čtyři paprsky; z levého oka tři však jenom.

(Druhý ten knoflík totiž měl ucpánu čímsi čtvrtou dírku.) Efekt byl neobyčejný. Údiv a shon byl kolosální.

U vytržení kritika. „Toť oči – nevíte co s nimi! Toť oči přímo magické!” – „To zrak je zrovna démonický.“

– „Toť dílo transcendentální!“ gradace rostla chvalořečná. „Odilo Redon – kam pak ten!“ – „Vzpomínáš při tom na Giocondu,“

vzpomínal druhý referent. „Jak nyní vzdáleni jsme od ní! Jak její úsměv je prostičký proti té naddémoničnosti!“

(Dva řádky potom následují hlubokodumných pomlček.) – „Tušíte, že tu nového cosi se rodí... Nové božství,

řekl bys, kdybys věřil v ně,“ referent odfukoval třetí. „Ale proč sedm paprsků? Proč jich tu zrovna sedm svítí

z tmy těchto očí mystických? Paprsky dlouhé, klidné, věčné; paprsky přísné – sedm dýk; paprsky žhoucí do závrati,

sedm to věčných polibků. Ale proč z pravého plá čtvero, z levého srší jenom tři? Proč asymetrie ta schválná,

na dómech gotických jak kdys liboval si v ní důmyslně stavitel mystik? Proč jich sedm? Není to novodobý pendant

ke staré Apokalypse? V ní tolikéž je sedm sborů, sedm je svícnů, sedm hvězd, dvakráte sedm je v ní starců,

lamp sedm, sedm pečetí, andělů zjevuje se sedm, sedm je divozvučných trub, sedm je hromů, drak a šelma

sedm má hlav, je sedm ran, koflíků Božího pak hněvu rovněž je sedm. Není-liž nápadna tato divná shoda?

Není tu jakás spojitost? Nechci se pouštět do řešení kabbalistiky té. Náš věk, bez víry věk, však hledá, hledá

nové své božství, nového ducha a nový smysl žití. Není tu jeho nápověd? Umění předchůdcem přec bývá,

daleko citem předbíhá; ostatní svět pak přiklusává dost pozdě nebo nikdy ne. Jedno však jisto: v historii

umění nenajdeš dokladu o takém nadlidsky smělém vrhu, projevu nového života. Cosi tu přímo rembrandtovsky

michelangelovského jest, cosi tu také gauginovsky cézannovského, i Renoir – nu, problém grandiosní. To není

senilní idyla, ni žvast žánrový, ani historická. vulgární plachta. To je čin, ku předu vítězný to kročej.

Bez výhrad možno prohlásit, že je tu mezi námi genij,“ hlubokomyslně svůj soud referent vypověděl čtvrtý.

Jezero pak, kde na břehu ležela nymfa, čeřilo se, třpytilo, lesklo, vlnilo. Zčeřené vlny – proužky byly

z obalu tuctu čokolád, jakoby z nejčistšího stříbra. „Div zcela nové techniky, tak mile naivní a prostý.

Na dlani ležel neviděn –“ zajásal jeden z referentů. Na detail jsem však zapomněl, rovněž tak milý, roztomilý,

jak totiž geniální tvůrce u této božské nymfy své uměním dosud nevídaným zobrazil její pupíček.

Myšlenka neslýchaně šťastná: on totiž na to místo jí, památku po mateři božské, špačka dal z jemné havany,

docela malého, jenž zbyl mu, prudko když kouřil nadšením. Detailu toho však si nikdo s počátku nevšiml. Vše, vše

zmámeno bylo kouzlem očí, mystikou sedmi paprsků. Vtom však jak petarda v tu chválu, v to „Magnificat“, „Hosanna!“

zatřísklo zlořečené slovo. Stohlavý Posel, velký list světové strany pokrokové, čítaný doma, za mořem,

v rozkvétajicích koloniích i v žárlivé též cizině, jak v starých státech velmocenských a v klidných státech severských,

tak také v státech nástupnických, v nich zvláště v Malé Dohodě, a v ní zvlášť v Čechoslovakii, jež chce být srdcem Evropy

– (zde však též hojně „Suchá Vrba“, ba povím bez vší nadsázky, hojněji nežli všecko jiné zvědavě byla čítána;

jeť to tam národ zatroleně kutivý, čilý, čiperný. Nového nikdy neleká se. Někdy si rád i zahejsá:

„Proč bych si nemoh’ v těžké chvíli vyhodit někdy z kopejtka?“ – to jejich životní je moudrost. Ona je drží svěžími,

život jim koření a solí. Že také někdy přesolí, přepepří? To je přece lidské!) – „Stohlavý Posel“ tedy vráz

přinesl dlouhatánský rozbor o zcela nové výzdobě v „Údolí rajském“. A ten rozbor zdrcující byl. Paškvílem,

drzostí nazval, profanací, klukovstvím tuto „výzdobu“ (tak! v husích nožkách!). Několik prý gaminů nadělat bláznů chce

z dobráků lidí. Vyšeptalí, znudění kluci prý to jsou. Poctivá práce nechutná jim, protože namahavá jest.

On že, ten kritik, jedinou by určil jim čestnou odměnu: na gatě chutnou lískovku. Úsudku ctného kritika

chytl se hned kruh starých mistrů, malířů, hodně zastárlý. V měšťanském starém pivovaře oni se denně scházejí,

družně a statečně a věrně závodí, kdo dél vydrží. Upekli veliký tam protest „proti té hnusné urážce

pravého umění“. A všichni hněvivě podepsali jej po dlouhém bouřném rokování. A mnohem bouřlivěji jej

dlouho tam ještě zapíjeli. Do „Stohlavého Posla“ pak zaslali jej. Jim vzadu, bez jmen otiskli to jak „Zasláno“.

Teď však i „Suchá Vrba“ vstala. „,Stohlavý Posel‘ pro nás je Bezhlavý Osel,“ řízným švihem napsala v části redakční;

„s chlastouny v starém pivovaře nebesedujem. Taková naše je odpověď. A basta.“ Nebyl však konec. S obou stran,

„Suché Vrby“ i „Stohlavého Posla“, se roznesl ten spor po listech jiných v metropoli, ba také listech venkovských

jak v starých státech velmocenských a v klidných státech severských, tak také v státech nástupnických, obzvláště v Malé Dohodě,

a v ní zvlášť v Čechoslovakii, jež chce být srdcem Evropy. To bylo boží dopuštění v rubrice jindy zapustlé,

při jiných krčící se skromně – „Divadlo, Sport a Umění“ – zřídka kdy samotně. Čím dále na venek, tím byl prudší spor,

tím divočejší tón a slovník. „Bezhlavý osel“ ujal se, jak už to bývá, že se nejspíš laciný zalíbí všem vtip,

obzvláště má-li dětské rýmy. Ve Hlase lidu – „nestranný týdeník“ to byl, pod titulem stálo to černé na bílém –

sextán se ujal „Suché Vrby“. Hezký to hoch byl. Děvčata vždycky se šťouchla, zmlkla, blýskla očkama, když ho potkala.

On ani nepohledl na ně, za nimi však se ohledl. Žabky však také otočily napolo za ním hlavičky,

s chichotkem tichým zas se šťouchly – on ještě vzpřímeněj šel dál. Do „Hlasu Lidu“ psal už častěj. Psal už tam o reformě škol,

na paškál vzal si katechetu, knihovnu – je prý pro baby, ale též místní honoraci. Tentokrát vzal si na mušku

kritiku ve „Stohlavém Poslu“. Leží prý vzhůru nohama stará ta chamraď umělecká. Žádný prý orgán světový

nezvedne už ji z kaluže té, do které sama ulehla. „Stohlavý Posel“ nejmíň ze všech vytáhne ji a očistí.

„Lidový právě vtip, vox Dei, správně ho překřtil, bez taxe, ba i hned pohřbil, bez poplatku. Odhoďte pryč tu mrtvolu!

Nového chcem my mladí ducha,“ rozhorlen napsal v rubrice, jak se přec sluší mladým perům. Staré přec víno pro starce.

„Zjevením pro nás výtvory jsou v ,Údolí rajském‘. Zjevením nám je ten mecenáš vzácný, jenž klidně, s gestem velikým

umělci řekl: ,Tyto stěny pokryj mi jasem duše své!‘ Zjevením umělcův je výkon. Vrhni jen pohled na nymfu,

na její oči démonické, na zjev ten transcendentální, jaký se nezjevil nám dosud!“ Sextánek sám ji neviděl,

ale měl fantasii v moci, představil si ji plasticky. „Odilo Redon,“ psal pak dále, „překonán zcela. Kam pak ten!

Spíš ještě při tom na Giocondu pomyslíš, jak je prostičký její teď úsměv proti této, nu, zkrátka, démoničnosti.

Ba jeden kritik v listě velkém, v posudku svém tak určitý, tak jistý jako nikdo jiný, nymfu tu sedmi paprsků,

sršících z magických jí oči, nazývá přímo pendantem – v tom k němu přidávám se zcela – ke staré Apokalypse.“

Pamět, jak vidět, měl jak břitvu. Co jednou čtl, to žilo v něm, žilo a kapalo i z pera. Hezký to hoch byl. Děvčata

vždycky se šťouchla, zmlkla, blýskla očkama, když ho potkala. „On také píše!“ zašeptala, když zas tak přísně šel vedle nich,

a ony za nim otočily trochu své bystré hlavičky. „Znám jeho značku v ,Hlase Lidu‘,“ zašeptla mrštná brunetka

s mikádkem vtipným, jiskrami v očích, se šveholivým jazýčkem. „On se tam podpisuje,Judex‘.“ – „Co je to?“ druhá táže se,

blondýnka, trochu povytáhlá, se dvěma copy s pentlemi. „Co je to?“ ptá se žabka třetí. – „Judex? To nevím; ale víš,

mně se to líbí: Judex, Judex –“ s chichotkem žabky dále šly. Hlučné ty hlasy novinářské nebyly hlasem na poušti.

Četli je, hltali je všude, v kavárnách všech a ve vlacích, v čítárnách, v klubech, u holičů, v hostincích, státních úřadech,

kde se i debaty hned dlouhé rozpředly hodně podrobně, a ještě více v berních správách, kde také vypočetli hned,

oč třeba zvýšit státní daně v „Údolí rajském“, kterému výzdobou přibylo přec ceny. „Toť na majetku přírůstek!“

rozhodl tlustý berní správce. Brzy pak v „Rajském údolí“ nový a tučnější byl ceník. „Údolí rajské“ nabito,

nacpáno lidem. Jen se hrnul, valil a tlačil. Smáli se, smáli se jezernímu stříbru; smáli se nymfě válcové;

tam se až ohýbali smíchem jejímu skvostu, pupíčku; tam zase knoflíkovým očím; tam je zas okřikovali

nadšenci mladí, fanatičtí; přeli se, smáli, hádali, hlavně však pili, pili, pili. Nebylo místa v zahradě,

v hostinci, v krčmě, na verandách; seděli na louce, a šéf, čert Kašpar, obcházel jen bystře, všem stolům dvorně se ukláněl,

šňupeček nabídl svým známým, na hochy mrkl pikoly, kde všude sklenice jsou prázdny, v duchu pak chechtal, chechtal se,

v duchu si ruce mnul a kapsu. „Tak, tak, tak! Tak!“ se v duchu smál, v duchu se chechtal. „Tak! Tak, tak! Ba ne! Chci víc! A mnohem víc!

Jenom se v cestě nezastavuj! Nezastavuj se, Kašpare! Teď ještě – nu, nu, co tak asi? Co by tak táhlo?... Checheche!

Co by tak táhlo? Checheche, víš, Kašpare, víš, víš?... Ale pst! Potichu, Kašpare! Toť nápad! Přeslavný nápad! Unikum!

Teď ještě – zázračnou mít tady studánku! Dál tam v údolí. Checheche! To by byla trefa! Zázračnou studánku! Ta věc

není tak nesnadná. Pár ženských rozkřikne všude po kraji, co se jich tu již uzdravilo, nu, nu, a věc je hotova.

Zprvu se budou trousit babky, za nimi panny obstárlé, potom i dívky s šuhajíky a pak už celá procesí

s muzikou, zpěvem, korouhvemi – checheche!“ plácl do dlaní, unesen představou tak skvělou. Brzy tam u ní kaplička,

nad ní pak kostel o dvou věžích s velkými zvony zpěvnými zaskví se slavně do údolí, možná – ba vsadil bych se hned,

klášter tu vznikne s jesuity, ti mají přece arcičich, skoro jak my, ba možná lepší. Zázračná studánka ta však

nemůže přec být bez hospody, bez jedné, potom bez dvou, tří“ – rozpočítával směle Kašpar, „beze dvou, bez tří hotelů,

časem snad víc, ba mnohem více,“ viděl již v duchu dílo růst. A jak tak plán mu rostl v hlavě, prskaly z něho v hlavě zas

jiné mu plány jako jiskry. „Jen ne se zastavovat! Dál, Kašpare! Checheche! Jen dále! V sousední horské vesnici

sedí ta baba spiritistka, chytrá, jak by to byla má švakrová. K ní jak mouchy na lep putují z blízka, z daleka

staré i mladé hloupé husy, ze vsí i měst, i paničky v kočárech, autech na séance, by se tam s duchy stýkaly.

Ba také staří, mladí osli jezdí tam – snad ne za duchy, snad jen, což lepší, s dušeňkami. Být ona mladou švakrovou,

jezdil bys, Kašpare, k ní také? Checheche, jářku, jezdil bys, jezdil bys také na séance? Tu babu musím přesadit

v ,Údolí rajské‘, do zadu až, za zázračnou až studánku,“ promítal Kašpar rozehřátý plány své jako nový film.

„Phí!“ naráz zaluskl si prsty. „Phí!“ zaluskl si po druhé. „Tohle je nápad! Arcinápad! Tam – ještě dále v údolí,

kde ty dva vodopády bouří, přemetem smělým se skalisk v údol se vrhají, tam – hernu vystavím, hernu comme il faut.

Proč vedle Lurd ne Monte Carlo? Přetrumfnu všecko, co má svět. To bude herna! Phí!... Ta pakáž lidská jen za penězi jde.

Přivábím ji sem, zlákám, zlákám. Leckterý chtivý kandidát a kandidátka štěstí zajde nejdříve k babě duchařce,

k delfské jak Pythii. Ta už jim poradí. Přijedou mi sem staří i mladí hráči, noví ministři – ne, ne! Ministři,

ti hrají skrytě, hrají také o capart, o několik těch tisíc, hm, o takový previt všivý, a ponadhazují

ještě i hlavou, zvláště oni, kteří, než jimi stali se, často si od svých kamarádů vypůjčovali po groši.

Jiná chci panstva, masitější, kterým se všecko ostatní dávno již znudilo v tom světě. Všem se jim, všem se postarám

o nejskvělejší demimonde; komu se ten již omrzel, tomu se postarám já slavně o pikantnější lahůdky,

antické, jak si v nich v Řecku, v Římě zalibovala panstva kdys. Zařídím skvělé maškarády, hostiny, jakých nezná svět,

závody, pikniky a tance, nejmodernější výstavy obrazů, soch a prima šperků; nejmodernější divadlo

s výpravou zrovna oslnivou, s kostymy dam, nu, rajskými. Z Berlína mi už režiséra doporučili, chlapíka.

Ten prý ty básníky tak řízně oklestí, zrovna na pahejl, za to však očím skytne pastvu s dekoratérem kolegou.

O všecko postarám se slavně, přetrumfnu všecko, co má svět. Nejdiskretněji postarám se též o hřbitůvek útulný,

takový tichý, idylický, někde tam stranou od herny, s nyjící vrbou, cypřišemi. Checheche! Oddech lákavý

pro všecky prostřelené hlavy, pro miliony prohrané. Vévoda, kníže, kněžna, bankéř, dobrodruh, továrníkův syn

s mladičkou baletkou, vnuk šachův, nápadník na albánský trůn, sta jiných, jiných Argonautů, checheche, všecky pojme je

hřbitůvek v mém ,Údolí rajském‘. Budu tak míti údolí pomalu obsazeno. Zatím. Lépe by ovšem slušelo

míti je svým, ty hory všecky, chrámové lodi modřínů, smrků a jedlí, svaté říše doubrav a světlých bukovin.

Patero pil, ba dvacatero nejmodernějších parních pil nestačí pořezat tu spoustu skvostného lesa zdejšího.

Ohromný export – do Egypta, Indie. Kolosální věc! Všecko sic pořezat se nesmí. Okolo herny, dvojí kde

vodopád bouří, zůstat musí hluboký les. On svůdný jest. Modlitbu vnukává prý jedněm; myslím však, mnohem, mnohem více

svádívá ke hříchu. Ať jenom kolkolem všecko bude mým! Všecko to kolem musí být mým. Třeba si jenom vyhledat

trabanty dobré, pomocníky. Především třeba získat si nové ty proroky, ty mocné, víš, ne ty starozákonné,

ale ty nezákonné, tak as jako ty sekretáře stran. Svatozář mají ne kol hlavy, ale kol huby. Checheche!

Na jedno nalíčit však málo. Třeba ty sítě mámivé rozhodit na vysoká místa. Třeba je zvláště vyhledat

dobrého sobě advokáta, nejlíp by bylo ministra, totiž ne ministra, to přece bylo by málo morální,

jeho však kancelář neb jeho zetě neb švakra, mají-li kancelář oni advokátní. Můžeš si zalichvařit pak,

jak jenom chceš, a můžeš zahrát se státní sobě pokladnou, jak jenom chceš, a můžeš vyvézt do cizích států, co jen chceš.

Ministra máš-li pěkně v kapse neb jeho zetě, švakříčka, vše půjde jako po kolejích. Copak má chytrost, mazanost

nejsou snad také kolejemi? Checheche! Copak koleje kladou se vždycky přímočárně? Nekroutí-li se jako had,

nezatáčejí? Přímé cesty! Jen podle pravdy! Paprlapá! Dělej si parádu tu, kdo chceš! Věř si, že pravda vítězí!

Paprlapá, vy nemluvňata, zelená ucha naivní, ať už je pravdou, ať je maskou zelená vaše naivnost!

Paprlapá! Já vezmu sobě ministra, zvláště kdyby on ministrem spravedlnosti byl, – to by byl nejpodařenější

věru a prvotřídní vtip! – za svého zástupce, to jest, ne zrovna ministra, to přece bylo by málo morální,

jeho však kancelář neb jeho zetě neb švakra, mají-li kancelář oni advokátní, nu, a má pravda zvítězí.

Má pravda zvítězí. A basta. Checheche! Třeba umět v tom chodit. V tom všecek vtip a úspěch. Dva druhy lidí přece jsou:

jedni, co umějí to všecko – to jsou ti praví, chlapíci; ostatní – cápkové jsou vesměs. Cápkové poctivečkové,

republikánci prostí, přísní, cápkové poctivečkové, sentimentální naivníci, cápkové poctivečkové,

ti, co to doopravdy berou – phí, phí! – ať tady neprasknu! Oni to doopravdy berou – ach, ach! – ať tady neprasknu!

Ať tady neprasknu! – Ach, ach, ach, checheche! Cápkové, ach, ach, cápkové! Umět se to musí, cápkové. Včera proletář

ještě, a dnes má statek, zámek, auta a villu s maitressou. Ženu a děti předtím vyhnal, ó, hrdina to moderní!

Chlapík! Á, chlapík! Dobrý žák můj! S takými bude mým ten svět. Checheche! Umět se to musí, cápkové poctivečkové,

pijáci zbožní ranní rosy, nadšení nemanicové, směšní vy bohočlovíčkové. Ať tady neprasknu! Čistá čela!

Čistá jen čela chtějí mít! Jen si je, cápkové, nepošpiňte! Ať vám jen čista zůstanou jak vaše kapsy. Čista, čista.

Kampak se doškrabete s tím? Kam chcete, nedosáhnete. Ostatně nechcete tam ani. To vás tam za nos tahají

proroci – kolik je jich pravých, to sotva já sám uhádnu. Bloudkové, božství vám nedostupno, ani těm vašim prorokům

– ti to však sami dobře vědí, jenomže vám to neřeknou ti jejich rtové šepotaví, ty jejich oči zkroucené.

Za límcem svatosti své mají docela nemorální vši. Nelezte! Nedostupno vám božství. Nestačí na to žebříček,

kraťoučký žebříček váš lidský, byste se po něm vyšplhli k přemrštěnému ideálu dokonalosti člověcké,

alespoň přiblížit se k němu, jak vám to oni malují. Holečci, božství vám nedostupno. Já – já – já jsem vám dostupný.

Však se vy také hrnete jen, hrnete za mnou, čuňata. Moji jste, moji, všichni, všichni. Já – já – já jsem vám dostupný.

Nemusím ani na vás kývat. Sami se o závod ženete, porážíte a štulcujete, pliváte vztekle na sebe,

bližního pěstí milujete, okrádáte a vraždíte, byste jen u mne byli, u mne. Já – já – já jsem vám dostupný.

Et in saecula saeculorum. Amen.“ Prsty si zaluskl, zaluskl dvakrát čert ten stará,

chechtal se, až se rozkašlal. V šišaté lebce cos se líhlo. „Ale což věčně zůstanu v Údolí zaklet? Jako krtek?

Do světa, smělče Kašpare! Dobývat světa! Dobýt světa! Jen ne se zastavovat! Dál, Kašpare! Checheche! Jen dále!

Jen ne se zastavovat! Dál! Zakoupíš doly, železárny, radio, řípu, bavlnu. Udávat budeš světu ceny.

Abys je líp moh’ udávat, síť celou skoupíš velkých listů – v tom už mne sice předešli, ještě však nejsou vychytáni

v ospalých světa rybnících štiky a kapři. Dá se lovit. Vůdcem být – strany? Ne! Co s tím? Ať si jen druzí zamazané

boty své otírají dál o svoje kalhoty! Já strany koupím si, budu-li jen chtít. Ty zvlášť, co stát svůj milují jak

telata kravské vemeno. Koupím si berany a mekot jejich, a ovce půjdou už za nimi. Toť přece stará fraška.

Ne vůdcem smradlavých těch stran – éh, fi, fi! Nač ,smradlavých‘ říkáš? Načpak to? Copak díru máš v hlavě, že vytekl ti rozum?

Jaká v tom, pověz, taktika? Co jenom v duchu smíš si myslit, to, osle, nesmíš vyplácnout. Politik není prostořeký.

Jazyk buď poslušný jak pes. Štěkat chce, ty však jen mrkneš – už leží u nohou ti něm. Říká se pravý opak toho,

co v duchu myslíš, říkáš si. Na mosaz zlatý punc se dává. Říká se: libovonných stran, libovonných jak ambra samá,

osvěžných jako kadidlo. Sám je přec musíš obkuřovat z veliké kadidelnice. Jsou to přec příčky na žebříku,

po kterém rychle polezeš nad ně, jen pořád nad ně, nad ně. Jen ne se zastavovat! Výš! Vůdcem být světa, vůdcem – vládcem,

to je mé heslo. Ministrem? Moh’ bych být hned. Co však s tou dřinou? Nechať se jiní za mne drou. Dřina přec není moje heslo.

Nechať se jiní za mne drou. Ne, ne! Chci síť mít velkých listů. Udávat všemu světu tón: světovým bursám, politice,

obchodu, vědě, umění, divadlu, výstavám a škole, soudcovství, prostituci – vše, vše musí řídit taktovka má.

Všecko. Své všecky aspirace do výše vyhnat nejvyšší. Být světu novým papežem! Pročpak by ne? A neomylným.

Jenže tu neomylnost svou na oko přiřknu svojí církvi, milionové církvi své, které to vštípí sekretáři

moji, ti moderní biskupi, tak jí to pevně a řízně vštípí, až bude s pyšným vědomím dav tlachat: ,Hlas lidu – hlas boží.‘

Vhodný je čas být papežem. Nic míň než papežem, jak kdysi bývalo, kdy to značilo pánem být světa. Tak. Ten starý

pomalu doklepává tam. K regeneraci na štěstí nemá síly ni chuti v zatuchlém vězení římském. Requiescat!

Ať jen tak strnulým zůstane! Má sice pořád čipernou školu diplomatickou, tradiční, ale už tak víc pro parádu.

Podceňovat však neradno. Nechat ho pěkně na pokoji, ať si tam v pokoji zhasíná. Bláznovství násilně do ohně foukat,

jak to ti pomahači mí zbrklí tak rádi dělávají. Dechu mu tím jen dodáváš. Poslední jiskry, které by zhasly,

vzněcuješ k novému životu. Oveček má už víc matrikových, ne sice takých, jak Čičikov. Proto se na Východ tak tlačí.

V Číně, ach, tam je oveček! Tam se dá zřídit pěkný salaš. Musím ho rychle předejít. Papežem novým! – to mé heslo.

Papežem stát se Východu, nového světa, jenž se tomu starému, svému hofmistru nepozvanému, odmění kdysi

za bohabojnou výchovu. Východ, ten zvlášť mne potřebuje. V té jeho peci ohromné vře dosud, taví se v ní chaos

divokých rud a hmot. Teď čas nadělat nepropustných forem, do kterých se už poslušně vyřítí chaos roztavený,

bezhlavý, beze směru kam, bez cíle sobě vytčeného. Půjde, kam kývne diktátor. Pokorně, poslušně on půjde.

Tak, tak. Ex Oriente lux. Třeba však světlo regulovat, aby mi lampa nepraskla. Východ – toť grandiosní sázka.

Tam se dá lovit parádně. Potrpí si tam na parádu. Přetrumfnu slavně starý Řím. Bez krve ovšem nepůjde to.

To však je voda na můj mlýn. Provětrat ten svět novou válkou – pěkný z ní bude profitek! –, provětrat divokou jej válkou,

jejími stroji novými, až budou cápkům pacifistům, Ženevě, Locarnu, Thoiry, až budou všem těm mírným cápkům

od samé hrůzy vlasy stát, zuby, co ještě zbyly, cvakat, kolena hrůzou drkotat. Otravné bomby pršet budou

– má rajská mana – na města, vesnice, přístavy a sklady, na lodě, vlaky, továrny nepřátel mých. Nejhlubší sklepy

nedají útočiště jim, neboť až do nejhlubších sklepů pronikne otravný můj plyn. Checheche! Cápkům pacifistům

od hrůzy budou vlasy stát, zuby, co ještě zbyly, cvakat, kolena hrůzou drkotat.“ Zaluskl prsty čert ten stará,

chechtal se, až se rozkašlal. V šišaté lebce cos se líhlo. Jak to vše proved’, nezvíte z krátké mé ukázky, než z díla

od světového autora, jež vydá jeho nakladatel v New Yorku. Kdy? Snad brzo již. Urgence lítá za urgencí,

hotový žádá rukopis. Chce to již vydat nakladatel zároveň s tuctem překladů, ba možná s dvěma, třemi tucty.

Právě mi dopsal Mr. Smith, že mu ta látka pod rukama roste a roste, až z toho jde strach, zvládne-li to. Čertovo dílo

čertovsky je prý ohromné, rafinované. Do svých sítí stahuje demokracii mladou a slibnou. Kalí, kazí,

ničí ji, kde jen se mu dá, slovy tak rafinovanými, že se jí spasitelem zdá. Oříšek tvrdý zmocnit se ho,

strhnout mu masku. Ale prý nevzdá se, píše Mr. Smith, práce té, by tu masku strh’. „Jsem,“ píše, „Brit, a nikoliv Slovan,

– promiňte upřímnosti mé, nemohu jinak – a Brit nepopustí, do čeho se už zakousl. Šarvátka z toho bude notná.“

Zatím prý vydá první díl. Sám jsem již na to zvědav. Zatím vyčkávat budem plakáty s čertovým kopytem – to bude

z levého rohu nahoře z oblaků čnít. Jím inseráty, prospekty budou značeny. Na tuto čertí známku pozor!

Čekají prý se přetisky, nepřesné, ba i plagiáty. Zákonem známka chráněna. Ale co zákony? Toť prý jen

rebusy, v kterých o to jde, najít v nich skrytá zadní vrátka. Řekl to známý advokát, jenž každé svinstvo slavnostně hájí.

Tím už svou končím ukázku. Neuspokojil jsem tě, vím to, čtenáři můj. Kde konec? – se ptáš. Sám ovšem bych ti raděj řekl,

kam až to tady dotáhne v tom našem světě žoviálním čertovský ten náš filuta; strhne-li k sobě větší úspěch

než všecka hudba andělská. Na tento zápas všesvětový zvědava budou zajisté nejenom bureaux zahraniční,

ale vše kluby sportovní na obou našich polokoulích, na taký mimořádný match. Doufám, že přece jen těm světlým

zvoláme na konec: „Hip! Hip! Urá!“ Či nestranný a přísný soudce odpískne: „Nerozhodnut boj!“? Nezbývá nic než čekat, čekat.

Ale snad nečekat lhostejně? Ne, ne! Než sdružit se k zápasu tomu, navzájem chuti si dodávat, krokem jít družným a zpívat píseň,

na zádech nésti vesele batohy plné vtipů, smíchů na sebe, na celičký svět, batohy plné vtipů, smíchů

jak staré dudy čtverácké. Nebudu však tě unavovat jak starý bajkář morálkou, dvakráte dvě že prý jsou čtyři.

Zatím, můj čtenáři, buď zdráv!