Pár chaloupek – celá dědinka,
tam jel jsem s redaktorem,
shon lidu tam zříme veliký
se tahať s jakýms tvorem.
Hle, medvěd tam černý pod krovem
za nohy visí zadní,
mu berani klidu nedali,
ni voli těžkopádní.
A chlapík to pěkný, statný je,
srsť jemnou má a hebkou,
však na koho tlapkou namířil,
každý se žehnal s lebkou.
I mluvil jsem řeč mu pohřební:
„Nu, vidíš, mrtvý brachu,
teď kůži ti za to sederou,
žes naháněl všem strachu.
Ty, jenž jsi měl hlavu odbojnou,
za zadní visíš nohy,
a vůl každý, beran učeně
si nastaví teď rohy.
Proč nechtěl jsi bečeť s berany
a bučeť s hlasem volů?
Teď žid tebe koupí na kožich,
jenž hnízdem bude molů!“
Tak děl jsem, Druh redaktor se zmoh’
už zatím na lokálku,
já hlavu vzpjal hrdě, bohatší
jsa opět o morálku.