Již nebes strážcové se bděním znavili,
zrak pečlivý laskavou rukou zakryli
a světla sfoukli;
neb pevně udřímli i ti, kdo leží choří,
jim v lících ranní sen už zdravý ruměn tvoří,
a v háji slavíci se rozetloukli.
Zem, propast zamhlená, teď náhle prosvítá,
hor temných vrcholy zář rudá prokmitá,
hle, les už hoří!
Oblaky rudnou již a okraje se zlatí,
žár tichých plamenů již, zdá se, vesmír schvátí,
zřím, jak se trhá mrak a obloha se boří.
To kácejí se mhy, tmy sloupení a strop,
jim čistá, smělá zář teď otevřela hrob.
Už skřivan zpívá!
Jak tváří andělských roj zlatých mráčků letí
a mizí v dálce kdes jak smích blažených dětí,
a blankyt osluněn se k rosné zemi dívá.
Tak v žití klopotném a v temnou pochyb noc
si hvězdný ideál též béřem na pomoc,
dál krok se žene;
v hlubinách duše věřící jas růžný vzchází,
jenž podél drsných cest nám vonné kvítí sází,
zrak osluněný mosty přes propasti klene.