Až zajde duch náš, jak to slunce,
a tělo usne, jak ta země,
zda rozzáří se také nám
hvězd roztajemstvených už chrám,
a v slavnou klidu toho chvíli
náš vzejde duch, jak měsíc bílý,
kams v tišinu tu nekonečnou –
kdo otázku tu ztiší věčnou?...
Tak ticho. Země lehko zamlžena,
k ní rosa padá tiše, neviděna,
jak by ji ruka tajná z oblak štědrých sela,
by na chléb vezdejší zem hojně klasů měla.
Ruch její odměřený cítil jsem i lásku
a při tom zapomněl jsem zcela na otázku.