Ó stála tam v koutku dívka,
ji světicí byl bych zval,
však nechtěla s nikým tančiť,
sic byl bych už ji vzal.
Jen velikým, temným okem
v ten veselý zřela svět,
a živůtek se jí třásl
jak rosyplný květ.
Já duhu si kol ní klenul
i oblohu s rojem hvězd,
a když jsem se ptal, mně řekli,
že zasnoubena jest.
Že rodiče chudobni jsou
a šťastně ji chtěli vdáť,
a ona by pomohla jim,
nechtěla odpírať.
Pak pozděj’ jsem viděl toho,
kdo nazve ji věčně svou,
byl bohatý muž to mladý
se tváří vyžilou.
On s úsměvem chtěl ji baviť,
i kytici v dar jí dal
a cukrovin plný talíř,
a klaněl se a smál.
Však lilií tvář jí kvetla,
a teskný byl její smích,
jí bolesť se leskla v očích,
v těch velkých, jiskřivých.
A nucena teprv vzala
z těch cukrovin drobet jen
a vlídné mu vzdala díky,
ač byl to tichý sten.
A ohniví kolem hoši
a děvčata veselá
se míhali v bujném tanci,
jak chýž by letěla.
Kol divoký čardáš víří,
a divoko hudba hrá,
v to světice tajné pláče,
s ní pláče duše má.