II. VELIKÁ DUMA

Nad oblaky rajské vůně na nebeském věčném trůně starostliv Bůh Otec seděl, ustaraně na svět hleděl.

Kolem jeho hlavy svaté slunce planou, hvězdy zlaté – sedí jako pod jabloní, obrovské co větve kloní,

plné velkých plodů žhavých, hvězd a sluncí plápolavých. Nad ním výš a výš a výše v nedohledné rajské říše

velebně a tichotiše v dál se valí hvězdy nové, oblaky jak červánkové, nová slunce, nové světy,

nové květy, nové vzněty, věčně nové, věčně žhavé, toužné, bouřné, míru ždavé, zákonným se valí řádem,

kruhem, pruhem, chladem, pádem, dál a dále, výš a výše v nedohledné rajské říše velebně a tichotiše.

„Velikým jsi Stavitelem, velikým jsi Tvořitelem, veliký jsi, velký, velký!“ v nekonečno šepcou bezdné

plující ty světy hvězdné. „Veliký jsi, velký, velký! Zdroji světla, světa, květů, života, všech jeho vznětů!“

šepcou ve svém věčném letu jak ten květ, co naň jdou včelky. Upřely se zraky Boží zachmuřeně ku podnoží,

k Zemi, co jak skvrna dole kolotá v tom věčném kole. „Pobloudili synové mí,“ teskní mysl Hospodinu.

„Lesk mých hvězd se na nich pokryl prachem jejich bludných cest. Je mi líto jejich rodu, líto je mi člověka.

Věk co věk se potácí, rozbíhá a trmácí, vpravo, vlevo razí cestu, divy koná umem svým;

hory sobě provrtává, hráze moří přeřezává; výše orla směle lítá, aniž dal jsem jemu křídla;

v podmoří se rozebíhá, aniž dal jsem jemu ploutve, a přec bloudí, bloudí, bloudí, až i klesá zesinalý

po nepravých cestách světa, znamenaných lidskou krví, znamenaných zločinem. Nemůže se mužně vzpřímit

z nízkosti své zaprášené; nemůže se v tváři zjasnit jasem vnitřní důstojnosti; nemůže se rozběhnout

do závodů svobodných, bratrských a jásotných. Cesty přímé, cesty kladné, cesty mužů spravedlivých

nenalézá. Jak jen krokem zabočí k ní v potu tváře, hned ho zláká od ní Hřích. Zarůstá pak ona bejlím,

a on bloudí kolem ní. Je mi líto jeho rodu, líto je mi člověka.“ Uviděl to Satan chmurný,

chladně krásný, hrdě zpurný, na štítě jak křišťál skvoucím, odleskem však neplanoucím, nehořícím, netvořícím,

neplodícím, nerodícím, na ledovci, kde jen bývá hostem mrak a bouř si zpívá. Bludu věků, lidské chybě

usmívá se škodolibě: „Mračí se a mrzí Staroch. Nedivím se jeho chmuře. Aniž myslil, aniž tušil,

na Zemi jsem podmanil mu hýčkaného tvora tvorů, kterým se tak pyšnil hrdě, až si libě, stvořiv si ho,

sedmého dne odpočinul, vida, vše, co vůkol stvořil, že tak dobré, dobré jest. Nejlepší jsem jeho dílo

odloudil mu, člověka. Podle sebe stvořil si ho, podle svého obrazu. Chtěl v něm míti odlesk sebe,

jako otec ve svém děcku, odlesk božské vznešenosti, odlesk tvůrčí síly své; aby k němu jenom toužil,

aby na něj jenom myslil, ač tkví v zemi, k němu rostl, k němu žil a vznášel se. Stařecká to samoláska,

ješitná a bláhová.“ Ani větry nezaduly, oblaka jen tiše pluly atlasovou nebes plání

v jasněskvoucím zadumání, do bezmezna touhou hnány, vzdušné pouště karavany. „Pobloudili synové mi,“

teskní srdce Hospodinu, „od světla se odvrátili, tápají radš v mrákotách. Chtěl jsem mít je sloupy Země,

nad mramor a nad malachyt, nad bronz, ocel pevnějšími, krásnějšími, zářnějšími, aby Zemi pozvedali,

podpírali nebesa. Chtěl jsem, aby větší měli, nežli chová nitro Země, bohatší a úrodnější

ve svých srdcích poklady. Chtěl jsem, by i z bolesti jim, ze srdcí až pukajících rodily se velké perly,

dražší perel pozemských. Ale oni zanesli hruď samým štěrkem, samým pískem nenasytné lakoty.

Oni sobě udělali ze svých srdcí kovadlinu, ne by kuli spásu jiným, než vražednou na ně zbraň.“

S pohrdou se usmál Satan na ledovci nedostupném, na štítě, jak on sám, zpupném: „Vydařil se mu tvor tvorů,

vydařil se jemu člověk, checheche, můj otrok, pes. A on ještě miluje ho, a on ještě odpouští mu!

Já jím, plazem, pohrdám. Za to se on ke mně lísá, plazina ta nečistá. Hořká vůně květů mých,

hříšná sladkost plodů mých hlavu jemu zmámily. Vydařil se mu ten tvůrek! Proč ho také stvořil z hlíny?

Z hlíny to ne nejčistší? Byla přece nečistota v oné jeho tvůrčí hlíně, byl v ní smrtný zárodek,

když z ní vzešel tvor jak člověk, tvor tak lstivý, nečistý. Proč si nevzal hlínu lepší, bezvadnou a nesmrtnou?

A proč smysly dal mu jemné, příliš jemné, příliš chtivé, že je svedeš jako ženu, jimi pak jak ženou svedeš

sobě všecko, všecko, všecko, podmaníš si, pravím, všecko, pod sluncem co zemského? Proč mu srdce dal tak malé,

že tak lehko umlčíš je; lekavé a trnoucí, že tak hravě zakřikneš je; sobecké a tvrdnoucí,

že je rázem udusíš? Dobyl jsem těch jeho smyslů, dobyl jsem jich jako tvrzí kol pevnosti, o níž děli,

že je věčně nedobytná, a pak jsem už hravě dobyl, zatarasiv přístup k srdci, pyšnou pevnost pyšných zbraní,

lidskou hlavu zázračnou.“ Ani větry nezaduly, oblaky jen tiše pluly jako šeptem, jako steskem

pod trůnem a pod nebeskem, také čisté, běloskvoucí jak sny dětské z ráje jdoucí. „Pobloudili synové mí,“

teskní duše Hospodinu, „daleko se zaběhli. Čekal jsem já, kdy se vzpřímí z prachu svojí nízkosti;

čekal jsem já, kdy se zjasní vnitřní důstojností svou; čekal jsem, kdy rozběhnou se do závodů svobodných,

kdo z nich spíše z tvrdé země vykouzlí si zemský ráj. Ale oni zapýchli, ohluchli a zbloudili.

Je mi líto jejich rodu, líto je mi člověka, jako plodu, na slunci jenž nedouzrál, scvrklý visí,

nedochůdče zakrslé, nechutné a ubohé.“ Na ledovci věčně mladém, skvoucím se, však věčným chladem,

Satan jen se usmívá: „A jak od ní měl jsem klíče, od té pyšné lidské hlavy, dál jsem štval ho do výbojů,

dál jsem štval ho do vítězství, našeptával mu, by rostl, na pána by Země rostl, na pána by světa rostl,

až by střásl člověka, až by vzrostl na boha. Chechecheche! Chechecheche! A on slyše to se nafouk’,

nafouk’ se až do prasknutí, člověka hned setřásával, na boha se nafukoval, nafouk’ se ten pavián.

Chechecheche! Chechecheche! Na člověka nedorostl, a chce býti nadčlověkem, přes hlavu si natahuje

směšnou masku nadčlověka. Komedie na poprask. A já štval ho do výbojů, štval a mrskal jeho vtip,

nadul jsem tu jeho pýchu, nadul jeho vtip a chytrost, napjal jsem je do prasknutí, do bezesna, do šílenství,

bičoval jsem ho a mrskal k větším jen a větším bojům, řídil jsem ty divy divů, lidské hlavy zázraky.

Křidla, která udělal si, by se vznášel nad zemí, zvrhl jsem, by nebyla to jasná křídla andělova,

křídla strážná, křídla spasná, ale dravčí, kondoří. Ploutve, které vytvořil si pod mořem se prohánět,

zvrhl jsem, by nebyly to hbité ploutve zlaté rybky, která reku se dna moře spasný prsten nese chvatně,

– jak si to tam pokrytecky vypravují v pohádkách – ale na strašné jsem zvrh’ je ploutve dravčí, žraločí.

Na kondora, na žraloka změnil se ten odlesk Boha – áh, co kondor, áh, co žralok! – ani tisíc kondorů,

ani tisíc žraloků nedokáže, co ta jedna, jediná ta bestie. Všecek vzduch tam čpí už krví,

čpí už puchem morovým. A v tom světě zapuchřelém každá svatá církev žehná tomu ctnému výboji.

Faráři, jak apačové, na oltáři světí zbraň pirátům a zákeřníkům; na oltáře posvěcené

kladou šavle nabroušené, světí je, by po křesťansku hodně mnoho karbonátek nadělaly z bližních svých.

Chechecheche! Chechecheche! Ke hříchu víc nežli k ctnosti nakloněna lidská duše; proto já mám ofensivu,

On jen věčnou obranu. Nedivím se nijak, nijak, že se Staroch mračí, chmuří, vida, jak ten odlesk jeho,

jejž si stvořil podle sebe, podle svého obrazu, nejen zem, než vzduch i moře znečistil svým vražděním.

Podařený odlesk Boha ten můj otrok, ten můj pes. Ještě víc mu nadmu pýchu, ještě více vtip mu napnu,

zdráždím jeho lačnost vlčí, zostřím jemu zuby v dračí, vysuším mu hrdlo na poušť, by měl žízeň ještě větší,

napnu jemu všecku bytost, napnu ho až do prasknutí, do bezesna, do šílenství; vymrskám a vybičuji

mozek mu až do muk muk všech, až se bude svíjet v křečech, v bolestech se bude válet a na konec, přepjav všecko,

bude bleptat, bude bleptat přepyšný ten odlesk Boha, ten můj otrok, ten můj pes.“ A on zved’ se, hrdý Satan,

veliký a chladně krásný, rozpjal křídla, plášť svůj řasný, vzletěl, jako mračno letěl, jako mračno chmurných světel,

hraje všemi barvami. Vzletěl, letěl do modrava, do hvězdna a do dumava a pak níže, níž a níže,

k drobné Zemi blíž a blíže. Zaleskl se ještě šíře, ještě ostřej ve všemmíře ledovec ten nestárnoucí.

Jeho štít jak křišťál skvoucí zaleskl se hrdě svým leskem chladným, neplodným. Ani větry nezaduly,

oblaka jen tiše pluly jako šeptem, jako steskem pod trůnem a pod nebeskem. „Líto je mi jeho rodu,

líto je mi člověka,“ zrak se jasní Hospodinu, hlavu zvedá zářící. „Bouře, která rozrylas

na poušť samých pekel pustší kvetoucí a vděčnou zemi, zajdi nazpět, odkud vyšlas! Zajdi v hruď, jež zrodila tě,

umři s ní až na věky! Hrůzo, která zarazilas zraku zář a v srdci tlukot, ale také v srdcích víru,

v očích zásvit naděje, zahal hlavu mrakem věčným, tam si lehni, odkud vstalas! Lehni v hruď, jež zrodila tě,

umři s ní až na věky! Běsové, co v člověku jste divoko se rozsápali, hůř než smečka hladných vlků,

zalezte, kde nesvítává, zalezte, kde hvězda nesní, usněte tam na věky! Ať se vzbudí, vzpamatují

zbloudilí mí synové! Nechať najdou cestu kladnou, po níž přímě, nezáludně hrdinové kráčejí.

Nechať srdce místo štěrku tvůrčí perly rodí jim. Nemocnému světu lékem, novým budou životem

lidských srdcí zázraky, když mu hlavu unavenou láska srdce vzkříšeného obejme a políbí.

Sílu chci, jež ráje tvoří, která peklo v zemi boří, ale z trosek novou krásu, krásnější všem světy tvoří.

Podám ruku mu, by povstal, zvednu ho a podepru ho; pohladím a políbím ho; zdivočilý přetru zrak:

,Nu, již dosti! Vzpamatuj se! Dal ses svésti duchem zkázy, duchem chladným, duchem zrádným, duchem věčné pohrdy.

Vdechl tobě vyzývavost, zpupnost, lest a násilí. Bylo třeba této hrůzy pro tvou hlavu zbloudilou;

bylo třeba této bouře pro tvé srdce ohluchlé; bylo třeba tvého pádu pro tvou velkou očistu.

Protři oči! Protři oči! Před sebe jen pohleď ostře, co tu krásy, co tu dobra rozprostřeno volně, volně

na zemi a pod nebesy pro vás všecky, pro všecky, co se na svět rodíte!‘ Zdali se on vzpamatuje?

Vzpamatován, padne k nohám? Padna k nohám, rozeštká se pláčem, až to srdce trhá, uvolnivým, očistným?

Zda se vzpřímí mužněkrásně z nízkosti své zaprášené? Zda se zjasní ve své tváři jasem vnitřní důstojnosti?

Mezi muži svobodnými, svobodnými národy zda se šťasten rozběhne do závodů největších,

aby konal tam a množil, nový člověk, nový tvor, lidských srdcí zázraky? Bude-li on toho schopen?

Stačí hrozná zkouška ta? Zdá se mi, že při stvoření dal jsem jemu do vínku trochu málo veselosti,

trochu málo radosti, míň než každé louce horské, míň než třešni na stráni, míň než šípku na mezi.

Přidám jemu radosti, přidám jemu veselosti, aby hlava směleji, aby ruka hbitěji

dala dílu růst a zrát, ba i zpívat, ba i hrát. Zvadlou hruď mu porosím, tvůrčí písní vzkřísím ji,

naleju mu nové krve, nových, prostých radostí, aby jimi vzduch se třásl, aby jimi pěla Zem.“

A to praviv, s trůnu svého Hospodin se zvedl velký, tvůrčí silou mocně dýše, any kolem výš a výše

valily se hvězdy nové, oblaky jak červánkové, nová slunce, nové světy, nové květy, nové vzněty,

věčně nové, věčně žhavé, toužné, bouřné, míru ždavé, zákonným svým pevným řádem, kruhem, pruhem chladem, pádem,

dál a dále, výš a výše v nedohledné rajské říše velebně a tichotiše.