V pražském dómě v zlatém hrobě leží
Václav, kníže náš.
Tisíc let už k němu lid náš běží:
„Ty jsi naše stráž!“
Jenom na to zapomnělo zcela
slavné komité,
co vítalo pana kardinála,
přeroztržité.
Vedlo vám ho, když se vrátil z Říma
s rudým kloboukem,
ne, jak byste mysleli, že zpříma,
nýbrž obloukem.
Vedli vám ho, když se vrátil z Říma,
podle jiných stop:
uctít nejdřív kolenoma svýma
Nepomukův hrob.
Ale, ale, ale! Jak jen mohlo
se to v Praze stát?
Rádi přec i staré na výměnku
jdeme uvítat,
co dům založili, bránívali
až i krví svou.
Ale, ale, kam jen dali hlavu
zapomenutou?
Lid však v chrámě líp to sved’ než
komité bezhlavé;
z tisícerých hrdel zapěl hymnu
„Svatý Václave!“,
že se chrám až otřásal tou chválou
světce rytíře.
Zdálo se, že rostly přitom v chrámě
i ty pilíře.