Pěli hoši
při gajdoši,
přisedl jsem k nim;
číše zněly,
hlasy pěly
smíchem veselým:
„Na dně sklínky
upomínky,
radosť rdí se, plá:
vypij na dno,
aspoň snadno
hruď se rozehrá!
Kdo máš děvu
plnou zpěvu,
netřeba ti píť:
okamžikem
vonným rtíkem
dáš se napojiť.
Dívčích květů,
sladkých retů
prázdni žijeme,
ze dna sklínky
upomínky,
radosť pijeme,
Však my k vínku
mladou žínku
vezmeme si též,
zatím ale
věřme stále,
je to pro nás lež.
Na zdar, bratří,
jak se patří,
připijme si přec:
hruď-li pláče,
kvočna kdáče,
zavřeme ji v klec!“
Pěli hoši
při gajdoši, –
jaký hlučný zpěv!
až se žene
k rozbouřené
hlavě všechna krev.