Dlúhým tahem po Kamenném táhne
černý alumnát.
Třicet svatých usmívá se na něj:
„Zdrávi na stokrát!“
Vítá je též České země patron,
Václav, kníže náš:
„Snad mě přece pozdravíte, hoši?
Vždyť jsem přece váš!“
Ale není svatý jako svatý –
takový je řád;
před Janem jen z Nepomuku smeká
černý alumnát.
Dí náš světec: „Nelíbím se Vídni,
vím to dobře, vím;
ba mě v lásce nemá, nemá, nemá
ani dnešní Řím.
Nic to, nic to. Usmívám se tomu
se svou čeledí;
slovo Páně stále zní: „Co činí,
ani nevědí.“
(Sine ira, sine ira
na to vzpomínám.
Zrak se nerad uzavírá,
když na cestě trám.
Nerad vidím, když kdo padá
zrovna na hlavu
a když posměchu a hněvu
vaří potravu.)