My v hospodě sedíme při víně žhavém,
pravém to tokajském, ohnivém, zdravém.
„Hej, spusťte už, cigáni, divokou notu,
ať můžem k děvčatům pro onu, pro tu!“
Toť dupotu, šumotu, poskoku, tlesku,
okna až třesou se v zářivém lesku,
a cymbál jak zvukotá, housle a basa,
jizbu div nestrhne bujará chasa.
Toť dupotu, šumotu, každý v to výská,
z rudých líc děvčatům černý zrak blýská,
ej, ohnivá očka a živůtek smavý –
divoko stiskají hoši své hlavy.
A v kolo se vrhají, výskot se zvýší,
uhřáté živůtky sotva už dýší,
toť dupotu, šumotu – venku noc tichá,
potají srdce mé pláče a vzdychá.