Lehounké mraky nebem táhly, vítr vál tichý, poletoval kolem, vzduch čistý byl, a neobsáhlý ten prostor slunečními zářil svity,
jež bily o skal hrdovzdorné štíty, a hruď mi plnil nevystihlým bolem. Zadumán stál jsem na vysoké Tatře. Zrak nadšením se leskl patře
tu velebnosť a vnadu přírody, té věčné divokrásné přírody. Klid vryl se do skal, v prsou však jsem cítil žár plamenný, jejž pohled vznítil
té svůdné přírody. I zřel jsem zdravou se lesknouť zelení hor úpatí, ze kruhu lesa vísku zářiť smavou, a nad ní štíty – obři zubatí
své hrdé povznášeli čelo v kraj blankytný. Tu jen se tmělo modravých vrchů dumné objetí tak dojemné, jak reci zakletí
by snili tam. A v středu jejich Tatra, ta mohutná a vážná Tatra, jen prostovlasá, něma, bosa, a v oku stkví se tichá ranní rosa.
Jak bujný orel bystroletým zrakem duch do roklí se bílým snášel mrakem té dumné přírody. I zřel jsem těsně tu skálu vedle skal se pnout
a shlížeť se jak dětském ve sně v zrcadle jezer zticha šeptavých, v kolébce vlnek čistých, modravých, jak sama kosť jich tvář i oud
a čelo jejich od věčnosti časem jak posněženo stříbrným už vlasem. Náš vůdce děl: „Tam – hleďte v zad – ční Gerlochovka, pravý kolohnát,
dál Kriváň, řada mořských ok, ah! hleďte, orel nad ním letí výš – – teď stále vznáší se, teď klesá níž – hle, patřte! – už je malý jako brok – –
Tam Krakov leží, viděť Wawel hrad, tu Lesná valí se a tvoří vodopád, tu Slavkovský, tam Polský hřbet – tam – Babiagóra – – dál už cizí svět!“
Já však jsem snil jak v lese tichý bor. Ne na jména, já do duše těch hor jsem patřil, na štíty a stráně a divou bouří proryté jich skráně,
v ty propasti a skalisk hlubiny, kde mořských ok vždy planou rubíny. Mně zdálo se, že Tatra, velebná Tatra zmučená je žena,
co ku nebesům v utrpení stená a po spasení pátrá. Ňadrama hřeje před mrazem své dítě, sníh pokryl ňadra, mráz kol zuří lítě –
„Bože můj, kde jsi?“ Skalistá stěna – ona tu klečí, přes hlavu její studení větři tajůplně vějí:
„Bože můj, kde jsi?“ A ona klečí – údy zkameněly, jezírka slzí zůstaly, sněhem jí vlasy zabělely,
a oči zmrzly v krystaly... A divoko to bodlo srdce moje, že na těch štítech, kde jsem volnosť hledal, lid s okovy své ruce ke mně zvedal,
jež spoutali mu bez čestného boje jen jako vrazi, ne jak vítězové. A bolestně to stáhlo prsa moje, že volnosť svatá ve vzduchu jen plove,
jen jako fénix zazáří nám v žití, však na zem bídnou nesmí sestoupiti. Mlčely skály. Teskně větry vanuly, a svity sluneční, jež tiše planuly,
se leskly v mořském oku jak bolesť v slzném toku.
Cookies on Poetry Cove