Kráčí v ráji po aleji
s Koperníkem Galilei.
Řeči vedou líbezné
o pravdě vždy vítězné.
„Nikým, ničím nezhroutí se.“
– „Jenom ráda opozdí se.“
Vtom Koperník zastaví se.
„Jaký hluk to na dálku?“
– „To má Berlín kutálku.“
„Ovace, či revoluce?“
– „Slyším jenom prudce:
Hajl! Hajl! Hajl náš vůdce!
Naše slunce!“
„Pozor! Megafon!‘‘
– „To již mluví on.“
„Víc než slunce jsem já vám.
Slunci pevný oběh dán,
točí se kol druhého,
a já kolem žádného,
zato všichni kolem mne,
Italie, Anglie –
zkrátka, všichni kolem mne.“
„To zní věru dojemně,“
Koperník dí velebně.
„Řeč ta není nenáročná.“
– „Neroztaje jí však točna.
Mnohem líp to říká kvočna,
když běhavá jako rtuť
vodí drobná puť-puť-puť.“
A dál oba slavněji,
dál jdou nebes alejí.