Červánek dohořívá,
noc chvátá k dolinám,
a jasný zvonek zazněl
k tichnoucím končinám.
To ze hřbitovní kaple
on volal v šerou zem:
„Den usnul již, a paměť
plá po něm červánkem.
To paměť velká, slavná,
jak dobrý byl to den,
jak lopotil a dřel se,
teď sladký je mu sen.“
A co tak zvonek hlásal,
co údělem nám jest,
už v nebi rozzářilo
se plno bílých hvězd.
„Ba památka to slavná,
hle, blankyt pln je hvězd,
jak věrný byl to dělník,
jenž právě pohřben jest.“
Zvon zmlk’; však staré kříže
dál modlily se z tmy:
„Odpusť nám naše viny,
jak odpouštíme my!“
A mně se při tom zdálo,
jak hrob to šepotal,
že celý svět ten širý
jak velký hříšník stál.