Klid vonný v horách. Nevidíš ni slunka,
jen v potoku si hravě žvatlá vlnka
a žblnká:
„Tam v myslivně – aj, děvče jako srnka,
tak v září zrají plná vinná zrnka
i trnka.
A ona touží ku rannímu slunku
a vídá měsíc, kterak do úplňku
jde z člunku.
V tom ranním slunku ona kohos hledá
a při úplňku ku okénku sedá
tak bledá.
A zatím praktikant se jinde plouží,
jak luňák kol myslivny horní krouží
a touží.
Evušce plaché on se nevyhýbá
a k rusé hlavičce se prudko shýbá
a líbá.
Zří za ním Evuška, jak plátno bílí,
a slyší, po horách jak každou chvíli
on střílí.
Ta každá rána vesele se množí:
„Našeho štěstí plný svět je boží,
i v hloží.“
Ta každá rána pozdravení sílá:
„Evuško – kvítku – holubičko bílá –
má milá!“
Tou každou ranou plaše prchá ptáče,
a v dolní myslivně hrud’ mladá pláče
a pláče.
A kdesi pták si nade hnízdem brnká,
dál v potoku si hravě žvatlá vlnka
a žblnká.
„To v čas byl konec!“ řek’ mi doktor Buňka.
„Jen ještě verš, a vaše Umka
již kuňká.“