Mě v chrámě jak v jedlové hoře
ovívá teskné hoře
ne sobeckou strázní,
ne mřivou bázní,
a čímsi vyšším,
co přál bych si bližším,
a čímsi věčným,
velikým, vděčným.
Cítím se čímsi chorý,
chtěl růst bych jak ty hory,
jak gotický ten chrám,
když sám
je v tichu svém,
tak svatě velebném.
Klid slavný proniká duší,
a nic jej neporuší.
Než zachvívá též mnou,
když slyším, jda dědinou,
jak z kostelíka tklivá
mi stará píseň znívá
a vznáší se k výším
a touží po nejvyšším
a „Svatý, svatý!“ zpívá.
Radš, radš mám, kdo do výše touží,
než se svou když skepsí se plouží;
když v srdci s nebeskou jde hudbou
tou tvrdou pozemskou sudbou.