Geniovi.

Ty, jenž jsi usnul objav Homerovo čelo a Danta Virgilem jsi vedl v pekel tůně; Ty, jenž jsi žezlo, které stvoření moc mělo, vtisk’ avonskému věštci, aby dalo tělo

těm jiskrám božstva, co spí v mysli jeho lůně, jak ve hlubinách mořských měsíc plný dřímá, an kolem něho mrak, a moře pod ním hřímá: ó Genie! svým křídlem, jež mhy s čela snímá,

mou duši ovaň, jež jak pták se plaše chvěje, že zpěv, krev srdce mého, zmlkne bez naděje! Jak postřelený orel duch můj sebou hází v prostoru hvězdnatém. Kde jaký vrchol skalný,

strom v poli, klesá naň, než klidu nenachází. Výš volá nezdolná jej touha nad skal srázy, jak hromu ozvěna, co mrak podrývá kalný. Svitání cítím v duši, blaho v jitřní zoři,

jak rozbřeskne se východ, mysl má se noří v červáncích světla, o němž snila v skrytém hoři. Než pocit ten jak nocí světluška jen kmitne, a malou muškou světlo v noci nezasvitne.

Ó plápol vlej, ať zvodněný jak příval zmítá mou pevnou útrobou, a ohlas, který vzniká té bouře hymnou, buď má píseň kovolitá! Vlej proudy nadšení, ať vodopádem stříká

výš k nebesům a hlasem volá bojovníka: „Jsem vítězem za lidská pošlapaná práva!“ Nechť vodopádu toho jásající vřava bělostné vlny metá, poupata slov smavá,

a čela svého slunci kaž, nech tyto vlny svých paprsků vždy rosou pronikne a plní. Vlož varhany válčivých nebes v hruď mou! Pěti pak budu bohatýrský zpěv, až zvuk mé lyry

vše skály obměkčí, že ustrnou jak děti, vždyť bídných vlastí osud budu vyprávěti. A balvan omšený, jenž k Blaníku vchod sirý věk nekonečný střeží, rozpukne se k zemi.

Postavy reků, zástup Gedeoltů němý se probudí a s rozžatými pochodněmi sluj opustí. A jdouce budou zpívať sobě, že se Zábojem Žižka obrátí se v hrobě.

Dej síly srdci mému, nechať může vssáti vše nářky chudiny, jež chovala mne v klínu, té chudiny, jíž život bouří musíš zváti, a bouří mysl jest, a city – vichři klatí,

a srdce – jak by déšť, led s mraky nad roklinu se shlukly k zápasu... A slabý jestli zjaří mé písně paprsk bledosť v jejich tváři, a melodie slov mých dá-li na polštáři

slaměném na chvilku jim usnouť – to mou slávou, mým bude vavřínem, jejž vezmu v hrobku tmavou. Ó nadchni prsa má! A do slz vejdu Ghetta, do vzdechů katakomb, a harfy mojí struny

se rozezvučí pláčem žebravého kmeta tak žalobným a divým. Na blažená léta jar prchlých vzpomínať si budou, na lesk luny, jež v mládí kouzla bájí nesla, v stáří bídu.

A budou, ubožáci, roniť slzy v klidu. Ó pošli se mnou větřík, jenž by tomu lidu strun ševel zjemňoval a se mnou pěl jak ptáče. Neb líp je hlavě smutné, když s ní někdo pláče.

A ze slzí těch, které zmrznou na krystaly, ledovců štíty vzrostou Kavkaz jak a Tatry, vzdech ve mraky se skupí, které všemi svaly svých ramen třásti začnou zemí, zvrhnou skály

a na Titány volať budou, na své bratry, jak byli zbabělí!... A pod tím horstvem, mračny zpěv volnosti zněť bude, který ve průzračný šat bystřin shalí se, a orel nadoblačný

v něm bude z rána píť. A na vodopád zvětší se pak a s králi smlouvať bude mocnou řečí. To na velkou vše bude, Genie, Tvou slávu, jíž slunce koří se, a podnožím jsou hvězdy.

Sám na dno moře svou bych položil si hlavu, neb jenom moře může ztlumočiti vřavu a zápas divoký, jenž v prsou válčen vezdy, tu spoustu borných myslí, hrdých, vzdorných plánů,

jež v hlavě hlodaly jak příšery až k ránu. A šťasten myslil bych, že otvíráš mi bránu, když hvězdy zrcadlily by se v mořském šumu, a na mých prsou vlny šeptaly by dumu.