Mně nepatří země ani píď,
a má je přec celá zem.
Jak jdu, mne vítá; „Přijď zas, přijď!“
mně dí, se loučíc pozdravem.
Já píšťalku zdědil kouzelnou
a pískám si, jdu-li sám.
Tón její veselý „fijulijou!“
je teskně podmalován.
Když z lidí jen cítím hanbu a stesk
a k jiným pohrdu zas,
a ruka marně chce z nebe rvát blesk
a tlouc jím a vrhati jas,
tu s píšťalkou vyjdu si za bránu,
čmoud komínů, mozků vem ďas!
Zní „fijulijou!“, klobouk na stranu,
a ptáci mi sekundují v čas.
Jdou veselej’ bílá oblaka v dál
a po nebi volnějším jdou;
svět celý slavnějším, čistším se stal
a s ním i má hruď – „fijulijou!“
Zpěv beze slov – slova slabá jsou,
jen tón pro to výraz má,
pro to mé tajemné „fijulijou!“,
jak na mraku duha když hrá.
A jak jdu polem, hor mýtinou,
smích v očku má drobný květ,
on rozumí mému „fijulijou!“
a dívá se v široký svět,
kde blankyt se sklání ke kraji,
zem na hruď chce přitisknout svou –
hor linie v dálce zpívají
své se mnou „fijulijou!“