Hory, hory, samé hory,
samý údol, roklina,
a v nich pestře rozházena
usmívá se dědina.
Dědinka to idyllická,
pravý ráj to, rajský klid:
v prostřed bílý kostelíček
a na kraji krčmář žid.
Pan farář, nu, jako z Vossa,
matriku má jako sníh;
každé druhé rozeňátko
z rodičů je manželských.
Ovečky se v horách pasou
a Valaši v palírně;
vzduch je čistý jako křišťál,
v hospodě jak v udírně.
Ovce běží cinky-linky
a jehňátka hopkují,
z krčmy Jurku vyhazují,
perou se a sakrují.
Jak se leskne jeho pšenka
mroucím sluncem polita!
Většina jí, jak tu stojí,
u žida už propita.
Shrbena pod nůší trávy
žena jeho popílí –
„Bože, Bože, už ten pohan
zase je dnes opilý!“
A ten chlapec rusovlásek,
pod kloboukem děravým,
s táty hledí na maměnku
očkem modrým, zkoumavým.
Výkřik srdce raněného
propouští ten dětský vzhled,
jak by drsná noha šlápla
na běloučký jeho květ.
„Ave Maria!“ v tu chvíli
rozlehlo se po kraji,
a tak zvučně – žena pláče,
v krčmě dál se hádají.
Na okno tu zabouřila
žena bídná od mlada;
hněvem zrudla: „Klekání je,
modlete se – !“
Krčma ztichla. Vše se modlí.
Zvonek duší proniká.
Před hospodou Jurka leží,
žena jeho hlasně štká.