Pohorskou vískou šel jsem za večera, když slunce zapadlo již do mračného šera. Jen slabý, úzký rděl se ještě v nebi pruh, a rosou zvlažen voněl les i stráň i vzduch.
Kouř modravý plul ze dřevěných chatek, kde na prahu teď po práci houf dětí, matek i kmetů šedivých si sedlo na kus řeči, k níž z dvora štěká pes a telátko kdes bečí.
Od blízké školy bílé zavání sem lípa, a vedle na dvoře Valášek dříví štípá. I píseň zaznívá, tak bezstarostně mladá, to s nůší Valaška ji drsnou cestou skládá,
a hlasnou ozvěnu až v tiché hoře budí, jak by se hora smála plnou, zdravou hrudí. Tu maně na malé jsem utkvěl chýži, a k prahu jejímu mé kroky už se blíží.
Tam stařec se stařenou jako chrástek seděl a děvče jako šípek, smích mu z očí hleděl. U kmeta chlapec hrál si v dlouhé košili a vestě červené, již pestře vyšili,
v klobouku širáku a na psíka se vztekal, jenž mu teď odběhl a na mne statně štěkal. Chtěl promluvit jsem s nimi, bylo vše tak vlídné, když náhle ztichlo všecko jako v kapli klidné.
Slyš! ze dřevěné vížky, ze chrámku vyběhly zvuky – stádo beránků, a s horské stráně zní „Anděl Páně!“
Na prahu chaty přežehnal se děd, vzhlíd’ vážně na hocha, jenž sepjal ručky hned, stařena suchá, smrt již v bledém líci, i děvče, o svém blahu teprv snící,
vše rozchvělo se, uklonilo čelem – „A slovo tělem!“ Ó chvíle posvátná! Jak les by rostl výše i ves i kostelík, jenž nadšením teď dýše!
Hlasitě šeptá žena šedivá a hluchá, a její postava jak křovina je suchá. Však stařec předříkává hlasem pevným, jistým, a po něm hošík hláskem zřetelným a čistým,
že každé slůvko jeho jasnou perlou zní, líp nežli na věži ten zvonek kostelní, že jako píseň z úst to zaznívá: „Zdrávas Maria!“
Kmet schýlen klečí – hlava se mu třese – „No dále, staříčku, přec modlete se!“ hoch košiláček se širákem v rukou na děda volá, jenž tu chví se mukou.
A stařec vetchá přimhuřuje víčka, otčenáš předříkává za tatíčka a za matičku, jež s ním v hrobě leží tam na hřbitůvku na té stráni svěží.
A hluchá stařena na kmeta mlčky vzhlédá a přežehnavši se zas na práh zvolna sedá. „Co se to ještě modlí?“ na děvčeti zvídá. „To za rodiče!“ dívka křičíc odpovídá.
A zvolna na vísku se šero snáší husté, a na obloze zdánlivě teď pusté hle, hvězdy vyskočily s tichou září sladkou, jak by to tatíček se k chýžce díval s matkou.
V dřevěnou malou vížku, do chrámku vběhly zpět zvuky – stádo beránků, ve zvon se skryly, a noc se chýlí.
Cookies on Poetry Cove