DUMA.

Syn národa jsa zlomeného, vše smutky jeho, křivdy, ponížení na srdci nosím – olověný plášť na starém zlatě naší velkosti,

v niž obléká se duch i srdce mé. Slavnostně svítí vršky našich hor – mně nádherou jsou truchlou, neboť z údolí, jak pára vstoupá, hlas já slyším těžký,

podobný hlasu Hamletova otce. Ó, slyšet ho tak všichni, jak ho slyším já! Jak by to zatřáslo tím naším vzduchem, jenž čeká na dech tvůrčí! Jak by se drobil

ten olověný plášť a prozařovalo to staré zlato pevných našich srdcí! Jak by se drobil, drobil, drobil, až rozpad by se znak ten otročí.

Však nebolí to pokolení titěrná, ni otce mluvky zvyklé na frázi. Jazyky nedozrály ještě v plameny, hruď neobrostla štíty nezaleklými.

Už zlomeninu sice napravili mu čas a lékaři tak vzácní, pečliví, než v kroku rekonvalescent je nejistý, ba nejistý, ne sláb, neb nezná sil svých

a dosud ani nespočítal jich. On ze všech národů, co jich je kol, se nejmíň cítí svým. Šíj, ruce, nohy, zrak i jazyk neodvykly ještě okovům,

jež nosil věky svržený ten rek. On na svém statku služebničí jen. Zní jeho zlato odebírají mu s klidem týmž jak včelám plásty medové.

Hlas nebes marně hřmí mu dosud: „Vstaň! Vstaň, nesmělče, a odhoď berly své! Mých sluncí synu, setřes dusný prach, svůj protři zrak, mé nadýchej se volnosti!“

Ostění kamenná těch starých hradních bran, duch starých knih a zdobných rukopisů, Kostnický kámen, Deska naardenská mně mocněj’ šepcou ohlas nebeských těch slov

než řídké bláto ruchu přítomného, v němž tíží ještě víc ten olověný plášť.