Je malá naše chaloupka,
v ní není mnoho pohodlí;
však s celým světem nejlíp v ní
až dosud jsme se pohodli.
V ní není změn, však ani nud:
s týchž Kristus, svatí hledí míst,
týž v oknech muškát, bazalka,
a blankyt vhlíží stejně čist.
Co nad ní přehnalo se běd,
už neprozradí žádný list;
už mnohé milé skrývá hrob –
s týchž Kristus, svatí hledí míst.
Pod těžkou střechou doškovou
se směje ona potoku,
jenž o překot kams do světa
– jak já kdys – hrčí v poskoku.
A za zahradou pole, les,
z nich dýchá zdravá příroda,
a z dvora kohout kokrhá:
Aj, bude na žně pohoda!
Je ticho tu i v sousedství,
s kosami vyšli do polí,
však po večeři při dýmce
řeč vesele zas hlaholí.
„Co to tam chasa vykládá?“
matiččin slyším zvenku smích,
a z kuchyně dí tetička:
„Já, o jakýchsi císařích.“
A klidně dále poklízí,
v ohradu husy veplaší
a dětem přišlým návštěvou
– jak nám kdys – jablek přináší.
Tak při práci den za dnem jde,
až tichá přijde neděle
tak slavnostně, tak čisťounká,
tak spokojně a vesele.
Z hor dýchá cos jak boží dech,
báň nebes skví se modrostí;
mně je tak volno, jak bych pil
z horského zřídla lidskosti.
Však cizí mně ten blahý klid.
Má mysl s naším potokem
přec letí odtud, letí dál,
dál k moři v letu divokém.