Do mé samoty dálných fanfar zní břesk,
do mé samoty temné dunění zní.
Zrak, sluch napínám – ne, ne! Tichý jen lesk
našich krajů zřím, jež jak v poledne sní.
Slyším doznívat píseň s polí a cest,
hovor zapadlých vesnic zaléhat v nich,
malý, loudavý život všech našich měst,
naší přelehké mysli povrchní smích.
Slyším emfasi vůdčích řečí a gest
a hned chechtot jejich u plných mis;
slyším proroky mluvit – ký to však rys,
zrak pln žluči, jich láska mstivá že jest?
Vidím chorobou naši vůli se třást,
život bezhrdý jako v podnájmu žít,
v kultur odpadcích jako mouchy se pást –
Bože, proč nechceš do nás bronzu zas vlít?
Do mé samoty dálných fanfar zní břesk,
do mé samoty temné dunění zní.
Nevím, co mne tak svírá úzkost a stesk;
nevím, co se tak srdce neklidem chví.
Jako před bouří bývá vlaštovek roj,
plachá mysl je má – blesk náhle kmit tmou –
slyším volati hlas – kdos burcuje v boj:
„Stav se do řad a zapal pochodeň svou!“